Rakovina

********************



Kolik nás tady bylo ...



kolik nás tady bylo
a kolik nás už není
zůstal jen obrázek
prázdných stolů a židlí
jen stíny
se po chodbách procházejí
všichni ti
co jsem je zval přáteli
všichni ti co trpěli
pod ranami
osudů a Křížů
krváceli
z ran Kristových
ze dnů a týdnů ...


kdy
smrt v podobě vykoupení
stála za dveřmi
a ostýchala se vejít ...



*****************************************



Jediná kapka deště ...


v jediné kapce deště
je ukrytý celý svět
tvůj včerejší úsměv
obraz vlasů vlajících ve větru
až jsem zapomínal
se dívat
na tu krásu co je kolem
když se příroda
probouzí z nuceného spánku
a ti co mají na kahánku
se lačně z oken dívají
na to pučení a bzučení
květů a včel
co přelétají před oknem
onkologického oddělení ...


Bože
můj jediný Pane
kolik mám ještě dní
nebo hodin ?


*****************************************


Noc ...


noc
ta obojaká utěšitelka
ani žena ani muž
noc básníků a bláznů
noc ve které nemohu spát
noc plná bolestí
noc plná odříkání
a noc úleva ...

těžká hlava
na měsíčním parapetu noci
všichni umřeli
odešli neznámo kam ?
trápím se sám ...


trápím se
toulavou bolavou nocí ...


noc obojaká
noc kdy i smrt je lehká
noc básníků a bláznů ...



*****************************************



Kristus z Libně ...


Náhoda
Chtivost podvečera
Stříbrná koruna válející se v prachu



Nikdo ti nepodá
Vodu ani chleba
Nechají tě v bídě zemřít
V lidském neosobním davu
Jsi vyděděnec
Všeho co už bylo
A nikdo ti nevěří že jsi se
Znovu vrátil abys je spasil
Svou Láskou a milostí ...


Včera k večeru tě našli
Zmrzlého pod schody
Ale na tvé tváři
Mohli stále číst několik slov
Jak jsi je stále miloval ...



*****************************************


Jednotka intenzivní péče ...


Byl to ubohý sen
Člověk ležící na poušti
Bez jídla a bez vody
Pláně bílých mlhovin
V anonymním tichu
Přístrojů bzučících
Stále stejnou píseň ...


Jsem - nejsem ?
Je to peklo nebo nebe ?


Ale ta bolest
Stále se vracející
Musí být skutečná ...


Jako žena
Přecházející v zeleném
Kolem mokvající zdi
V mém rosplihlém pohledu ...



*****************************************




Odstavná kolej ...


Všude kolem byla tma
A duše řvala svou touhu
Po očistě Slova
Po všem co mě míjelo
Ve strachu že budu následovat
Svět který byl tak blízký
Až bolel hrany srdce
Které se s rachotem přelévaly
Podle horizontu myšlenek
Co neodcházely
A stále se vracely zpátky



Do podvědomí které trpělo tím návalem
Zbytečností a starostí
Co bude příští den ...



Bůh stál odstaven
Na vedlejší koleji
Kde vlaky už dávno nejezdily
A koleje zarůstaly bodláky
Dech světla dopadl na hrany pražců
Složených v jediné hromadě
Někdy na budoucnost
Až si na ně vzpomenou



Podobně jako na lásku
Kterou neustále vyhazovali
Ze svých zbytečných životů ...



*****************************************



Prší ...


Prší ...
Stále prší ...


Voda v řekách stoupá
Vypouštět přehrady je už pozdě
Svět je podobný náhodě
A mohou si za to sami lidé
Svým nezájmem a lhostejností
Ke každému zvířeti
Stromu a kameni ...


Prší ...
Vody neubývá ...


Jako by do duše vtékala
Nekonečná řeka
Kapek odpoledního deště ...



*****************************************



Světla starých majáků ...


Už se zažíhají světla starých majáků
A mořské vlny ti dotírají na duši
Chceš zažít ráno plné zázraků
Však černá tma ti touhu zháší



Sníh myšlenek roztál teplým větrem
Jako slza uschlá na tváři
Někdy si myslím že mi něco schází
Tvůj dotek a polibek - sen
co se s ránem ztrácí ...



*****************************************



Bylo ...


Bylo to
jako by někdo chtěl
ochočit vítr
svými slovy


pomalu mluvenými
do hudby
půlnočního splavu
do prohlubní
nadýchaných krajek


bílého světla
probleskujícího těla


v polostínu
pokoutneho měsíce
stojícího na hranách
půlnoční křižovatky


na čekané
v hodinách
mezi psem a vlkem
kdy
tvůj zrychlený dech
vytyčoval
novou dálnici mým
nepokojným
prstům


co se ztratily
v červené
barvě
tvých
kalhotek ...



*****************************************



Otlačky ...


Stále nosíš
ty otlačky čerstvého chleba
na mozolech
svých
rukou ...


Jako by někdo
odléval kostelní zvon ...


... a náhle v němém úžasu
že začínal vychladat ...


Jako píseň malých skřivanů
uvězněná
v hlíně probouzející se
země ...


Kdy
se přes tebe vracím
do známých míst ...


Kde
chleba chutnal
tvým potem
a slzami ...



*****************************************



Půlnoc ...


Půlnoc
Ubývá divokého větru
Stromy začaly zpívat
Tichou píseň tmy
Ve které se ztratily slova
V nějakých neosobních dotecích
Po tělech anonymních žen ...


Kdy slova přestala platit
Za jediný peníz
Položený na rty
Tvé lásce
Která odcházela
S minutami po půlnoci ...



******************************************



Moc včerejší noci


Jsou to jenom zvuky dnešní noci
Údery stojatých hodin
utopených v hlubokých tůních podvědomí
Myslíš si že se vracíš , ale opak je pravdou


Přešlapuješ na místě
Lapáš myšlenky co se ti honí hlavou ...


Ale , stále po něčem toužíš
Chceš každý střípek temnoty
proměnit zakletím světla


Chceš ženu která tě opustila
Zdá se ti jako by odešla včera

Do večera

Který jsi vyčetl z hromady
romantických románů



Z každé stránky
Z každé pomlky
Stále to byla ona ...


Tvůj mlžný přízrak
Stále tě pronásledující smrti ...



*****************************************



Litánie


Možná je nebe i peklo
Možná létají andělé v éteru mlžné noci
Možná se svět nikdy nezastaví
a nebudou žádné války ...


Možná začnu milovat všechny lidi
Kristovou láskou která je stále věčná
Možná se naučím psát jinak
abych se zavděčil – ale , nevím komu a jak ...


Možná začnu chápat zákony života a smrti
Možná stihnu ujíždějící vlak
Možná ti vyznám svou lásku slovy
Možná umřu ve vteřině
která se právě měla stát ...



*****************************************



Stále ...


Stále více a více vzdoruji
sám sobě
Svému nadání a své zlobě
Svým unaveným myšlenkám
Snům
ve kterých jsem hledal zrníčka ukryté pravdy



Stále více se hledám
V každém slově co napíšu
svými prsty do běloby
tvého éterického
nahého těla
Co se ztrácelo v malbě bílé zdi
jako snový přelud co jsem miloval


Spíš v podobě kanoucí slzy
Spíš jak vadnoucí růže
na neznámém hrobě

Spíš ve věčnosti
Nikdo tě neruší


Jen tvůj známý
obraz mám stále
ve své
bolavé duši ...



*****************************************



Vstávající oblaka


Oblaka tiše vstávají
Až za obzory vzdálených pahorků

Až za listy modlitební knížky
Co zůstala po tobě ležet
na anonymním nemocničním stolku
V pokoji , kde byla cítit smrt
z omítky tak něžně se sloupávající
Jako by smrt byla ukrutně něžná milenka
A ani nebolela ve chvíli toho posledního orgasmu
kdy vstupuješ do tmy
S opuštěným dítětem touhy
co společně s tebou odpoledne zemřelo


Ve tvé matce ...
Tak bělostné ... že ti připadalo jako by její tělo
zapadlo předloňským sněhem
Co byl tak bílý
Až očí bolelo tím vším mrazem
A opožděné nebe plakalo ledové slzy
na čerstvé hroby


Co ti smrt vykopala
ve tvé bolící duši ...



*****************************************



Čekání na jeden pohled .


stále musíš čekat
na ten jediný
dlouhý pohled

ve kterém pláči stromy
a zadrhává se čas
jako řeč básníka
nad hrobem odešlé lásky
kdy všechna slova
jsou děsivě
propastně prázdná
a bolí až do morku kostí
dnů a promarněných hodin
kdy se cíl ztrácel
v nedostatku odhodlání

jako by tvé dlouhé štíhlé prsty
přejížděly s citem
po krku anonymní harfy


tvou nabytou opuštěností
v notové osnově odsuzování
dneška
a minoucího včerejška



*****************************************




Volání smrti .


Někdo neznámý stojící ve tmě za mnou ...


opakoval stejná slova
jako by chtěl vzkřísit mrtvé duše
spící v pokoji svých hrobů


nikdy jsem ho neviděl
měl dlouhé štíhlé paže
a nohy amerických kovbojů
prostě jako by celý život někoho honil
připomínal detektiva
ze staré školy
napůl ideální vyšetřovatel
nebo sebevrah


volal
stále volal do hlucha
každého okamžiku


nikdo mu neodpovídal
jako by se každý něčeho bál
co se může
z toho všeho stát


na příštím rohu mi poklepal na rameno

konečně jsem spatřil
hlubiny roklí jeho prázdných očí


mile se usmál
všemi dravčími zuby
a potichu mi zašeptal do ucha
svou stále stejnou mantru :


„ Už musíme jít ... je čas ! “



*****************************************



Kalahari .


Každé slovo
jako by vymezovalo v poušti
stopu života a smrti

kolik kroků stačí k naději
co vytyčuje mezi dunami
vzdálenost
žízně a vody

slovo
které jsi náhle objevil
a nebo si tě našlo samo


možná
ti ho někdo přenechal
a nebo zůstavil ve své
poslední závěti
psané krví do písku
rozpálené pouště
Kalahari ...



*****************************************



Obraz říčního plameňáka ... / Den Trifidů /


Na zelené zdi
blízko bílých dveří visel obraz
stojícího říčního plameňáka

Stál na jedné noze
a teplý vítr mu česal barevné peří
Občas v dálce zahřmělo novým pokušením


Čas se ani nezastavil
a ani nepotáhl trochu dále


Ale ... vždy se někdo našel
kdo náhle vstal podíval se kolem
jako by všechno viděl
nahmatal rukou stěnu
a rozběhl se na opačnou stranu
k velkému oknu ...


Po kluzkých schodech
pomalu a unaveně vystupovala do schodů



Rozkolébaná
trifidí samice ...



*****************************************



Žena ...



/ Nikdo neotevře dveře co vedou
do nesmrtelnosti ... /


Ženo co stojíš na ulici
Chci tě oslovit známými slovy
Ale, neznám tvou píseň kterou si zpíváš
Ženo co zaplňuješ moje sny


Mám strach tě políbit
Mám strach ze tvého opovržení


Jsem rak bojící se stínů
Rak poustevník
Lezoucí pozadu
Do propasti kde si ho uvaříš
Kde ho pozřeš
ve svých nekonečných útrobách
Jako obraz posledního kostlivce
Co na tebe vykukuje ze skříně
A chtivě na tebe hnáty mává


Ženo na kterou se nezapomíná
Nahoto stehen a kulatosti tvých boků
Obraze vypalujícím moje oči
Jako rakovina zdravé buňky
Ženo kterou jsem miloval
Ženo kterou miluji
V předtuše pomalé smrti
Co mi už začíná klepat na dveře ...


Ženo drahokame každého mého smutku
Ženo plameni upalující milující srdce
Tlukoucí jen pro tebe
Tlukoucí v předtuše tvého vlhkého klína
Tvé úbělové lastury na dně neznámého moře


Jsi můj osud
Jsi život a smrt
Zavřená vrata co mi brání k vášni
Dělová koule srážející hlavy
přihlížejícím milencům


Ženo co se věčně ztrácíš
a náhle objevuješ jako bílý anděl
Jako bezelstný přelud
Do kterého chci vytéct poslední kapkou
své bílé krve
Ženo co mě zraňuješ
Ženo neviditelný osude této probdělé noci


Ženo nenávidím tě
A stále více a více
miluji ...



*****************************************



Úslužná paní šatnářka .


Vychází slunce nad koruny
vzdáléného lesa
Vzduch prochvívá slovy naplněnými
láskou a touhou ...


Ale , z povzdálí číhající smrt ,
si už otevřela účetní knihu
Má dáti – dal :
A udělala si u neznámého jména
černý křížek


Už tenkrát jsi začal vstupovat
do neznámého prostoru


Už tenkrát jsi věděl , že někdy
vstoupíš naposledy do pantomimického divadla
A úslužná paní šatnářka
s kosou na rameni
Ochotně za tebou zavře lítací dveře
co vedly na svět k životu ...



******************************************



Koncem léta ...


Bylo to setkání koncem léta
Pod námi tichá řeka
a na hladině stromy a hvězdy
Tvé pomněnkové oči
A doteky vařící chtivou kůži
všemi deseti prsty


Kdy v půlnoční bdící duši
Uslyšíš znít vzdálený zvon
Jako by tvou lásku
přibíjeli na vrata rezavými hřeby


Aby jste se neviděli
Aby jste se nemohli milovat
V trávě plné chladivé rosy



Ale , přesto ti v tom okamžiku
připadal život bez lásky jako pouhé přežívání ...


V ponuré a stále bližší představě
smrti ...



******************************************



Padá noc .


padá noc
do hlubiny tvého klína


jako já
jako moje duše a srdce
jako stín měsíce
jako otázka
co nebyla nikdy vyslovena



salamandr hořkosti
už začíná hořet
na smolné hranici
tvého pulzujícího břicha ...


zas je to jen hra
ubohá hra


na kočku
a na myš
kdy prohrávám
a ty vítězíš ...



*****************************************



Jen bolest ...


Znám jen bolest a slzy
Stále stejně ubíhající noci a dny
Znám tvůj smích a pláč
Paprsky odpoledního slunce
co zrají v hlubinách tvých očí


Znám každý záchvěv tvého dechu
Když mi na jazyku vrcholíš
Když tečeš jak nespoutaná řeka
Po všech kamenech do polí


To všechno znám a někdy jsem to s tebou zažil
Někdy jsem se propadal
a někdy létal do oblak ...


Byla to jen stálá bolest
Bezesné noci plné tichých čekání
Až možná se ke mě zase vrátíš
Spálíš svou láskou
každé moje soužení ...



*****************************************



Břetislav a Jitka .


Ještě mě v dlaních pálí
ohně tvého milujícího těla
Ještě je čas počítat polibky
když minut noci neubývá


Čas se zastavil
Čas usedl na vějičku
ztišenému větru
Na korouhvičku Anežského kláštera


V němém úžasu
ještě nedoznělého polibku
V nějakém tichém podřeknutí
Když naše chtivé ruce
začaly pustošit naše nahá těla


Má lásko
Můj milý
Konci konečnosti ...


Rozplyň se ve mě
Rozplynu se v tobě ...


Jak teplá slina
zalévající tvůj toužící klín ...



*****************************************



Noc na kterou se nezapomíná


Byla to noc
na kterou se nikdy nezapomíná


Noc láska
Noc prvého podřeknutí
Noc dlouhé nostalgie


Kdy tvá krev
Krev mojí krve
vytékala na kůži tvého dlouhého stehna


Byla to noc obojaká
Noc děsu a zároveň zázraků
Noc kdy nesvítil měsíc
a hvězdy se přestěhovaly do tvých očí


Ale už tenkrát jsem věděl
Věděl s naprostou jistotou vraha
kterého zítra popraví
Že tato promilovaná noc
nebude mít nikdy opakování


Protože láska minulého léta
byla vyjímečná
každou částečkou hodin a okamžiků ...



****************************************



Nádraží .


Nemohu pochopit zákony tvé zemské přitažlivosti
Vlak nestaví v každé stanici
Hvězdy na nebi purpurově svítí
Skleněné perličky návěstidel svítí
tvými petrklíči bradavek
Nezůstáváme stát dlouho na žádném nástupišti
Pozoruji příliv a odliv tvého vzedmutého ženství
Ve vzduchu je cítit půlnoční moře
Mlha nad ostrovy a zátoky opuštěné všemi lidmi
Sníh s tvými vlasy mi proniká mezi prsty
Nevím zda- li se počítá každé zakopnutí
Nevím nic a jsem v té nevědomosti dokonale šťastný
Všechno se vyvažuje v okamžiku
kdy vcházím do tvé vlhkosti
Stávám se náhle tebou
Touto vyjímečnou hodinou
Hvězdou padající do tvých očí
Jsem tvou planetou kterou jsi právě stvořila
ve své vulkanické setrvačnosti
Jsem tím který se v tobě stále opakuje
Setrvačník náhod tvé osudovosti
Vlaky příjíždějí po cestách které jim vytyčují
tvé úsměvy


Jedině v tobě si uvědomuji sebe
Jedině v tobě v hodinách milování
slyším slova co hovoří v mém srdci
o nesmrtelnosti ...




*****************************************



Litánie noci ...


noc mi klepe na okno pařáty nenažraného supa
noc nevěstka vypuštěná z městského bordelu
její ústa jsou červená krví všech milujících obětí
její ústa ženy toužící po náhlém orgasmu
noc touží mít v sobě měsíc a hvězdy
touží probudit spícího draka v mém pohlaví
noc je osud a vichřice v podvědomí
noc je já a ty
přibití svými těly zlatými hřeby k noční obloze
noc ti klepe na srdce
jednou krátce a pak jen dlouze
špičatým zobákem říčního orla ti rozevírá
ještě více dychtivé oči
chci proniknout její temnotou
abych uviděl plamen tvého hořícího pohlaví
abych ucítil řežavé uhlíky ve svých dlaních
abych mohl popsat tvé unikající vzrušení ...


poslední žlutá růže vadne na stole této noci
ubrus je politý nasládlým vínem
deska na gramofonu přeskakuje a praská
prská jak bílá kočka zajatá tvými stehny
chce kousat zbytky masa z mého těla
chce rvát všechny žíly a tepny
hodovat na mém těle daleko do budoucnosti
překračovat propasti času mílovými botami
nepočítat s osudovostí tohoto okamžiku
žít jen přítomností tohoto
opožděného
nočního
setkání ...


noc se nade mnou sklání
v podobě tvého otevřeného pohlaví
podobná panně ženě
shrbené stařeně žebrající o milodar
mám rád tu tajuplnou noc
plnou příslibů tvých slibujících očí ...



*****************************************



Prší ...


prší dešťové kapky
padají do mých slzících očí
je to dravá slaná řeka
nemá své zákony ani přikázání
je to řeka mojí bolesti
je to řeka vodopád
plná vzpomínek a zapomínání
sedmibolestná řeka tekoucí přímo do srdce


prší
dešťové kapky se mísí se slaností slz
tečou po tvých dávno zapomenutých obrazech
po tvé iluzorní nahotě
po chuti tvého vlhkého klína
po písku vzdálené pouště
kde kameny vytyčují cesty mojí bolesti


smáčejí peřiny a tvé vytisknuté obliny ňader
zaplavují úrodné doliny Venušina pahorku
strhávají se sebou kořeny a obrazy mých nedočkavých rtů
toužících po polibcích a dotecích tvé kůže
vzdálené burácení hromu
mi připomíná mou smrtelnost a ztrátu
všeho co už nemohu nikdy nalézt ...



****************************************



Střelnice ...


opuštěná rozpadávající se maringotka
propíchaná kola desítkami bodanci
střelnice kde začínají pomalu plesnivět prkna
a někdo potrhal všechny zámky
barva se slupuje stejně jako změny počasí
na podlaze lezou černí mravenci
a zadní stěna je rozbodána stovkami broků


někdy ale ...
se hrnuli zákaznící aby vystřelili
svým bájným láskám růži z papíru
nebo velké pernikové srdce z lásky
všude byl slyšet spokojený křik dětí
a nikdo se nemusel bát o svůj život
když se někde trochu zpozdil
všichni se zdravili
a každý věděl o svých sousedech
skoro všechno
dveře se nezavíraly
protože zloději se vyskytovali
jen náhodně a už je na policii znali ...


střílelo se jen na střelnicích
na srdce z perníku
a barevné papírové růže ...




*****************************************



Tvá ruka ...


vezmi mě za ruku
a veď mě temnými zákoutími své duše
ukazuj mi jeskyně plných slov a vět
ukaž mi svou třináctou komnatu
kde věčně spíš ve svých snech ...


možná ti začnu rozumět
možná pochopím tvé skutky a záměry
možná budu jako ty ...


tvůj obraz
ve tvém obraze ...



*****************************************



Dýchám společně s tebou ...


dýchám s tebou stejný vzduch
chodím po cestách ve tvých stopách
stále ti věřím každé slovo
co pronesou tvá něžná ústa
jsi záchrana tonoucího námořníka
cesta vedoucí za štěstím ...


ale přesto se každou noc ztrácíš
ve všech horách a lesích
kterými jsme ruku v ruce prošli
dva poutnící za láskou ...


dva opakováni v každém příběhu
dva opakováni v každém románu ...


v básni
co vždy musí končit tragicky ...



*****************************************



Temnota noci ...


temnota noci
v sobě svírá
tvůj poslední úsměv ...


jako by noc nechtěla odpouštět
své ztracené hrdiny
jako by tma nechtěla propustit
ze své moci
všechny obrysy
milujících se lidí ...


je to temnota noci
co je k nepochopení
kdy do tebe vcházím
jak řeka do moře
abych mohl ve svém srdci
cítit každou vlnu
tvého orgasmického výkřiku ...


co se usídlil
nad vodami
neznámých moří ...



****************************************



Smutek ...

/ Mamince ... /

smutek
skanutý z perutí
bílých racků
hodina opuštěná
tvými úsměvy a doteky
hodina kdy se zastavil čas
a dech se změnil
na bílý holomráz
blízké smrti ...


ten nebohý čas
kdy smutek přebral žezlo
od všech lidských království ...


musel jsem odejít
abych začal sezbírávat drobky
vzpomínek
a dávných nadějí ...


na všechno
co jsem s tebou žil
a najednou
v jediném okamžiku smrti
ztratil ...



*************************************



Vybledlá modř nebe ...


Na vybledlé modři nebe
podzimní hejna
odlétajících vlaštovek

Chci
letět s nimi až do ráje
pak zaklepat všemi prsty
na tvou čekající duši


Budu tam stát
a budu čekat se vzpomínkami
na naše milování
uprostřed léta


Pak se začnu
pomalu rozpouštět
v každé tekoucí kapce vlhkosti
tvého klína ...


Má lásko ...



*****************************************



Odpolední nebe ...


odpolední ticho před bouří
venku se nehne ani list
snad touhou po tobě shořím
snad se utopím ve své žádosti
po jediném doteku
tvé pálící ruky


kolem je jak v peci
málem teploměr praská
jen tvá ruka ve stínu stromů
hledá mou dlaň
tak se staň
zázraku nad zázraky ...


aťse spojí dvě srdce
ve své touze
po lásce a štěstí ...



******************************************




Neviditelný ...


Zachyť se v této chvíli
vším čím můžeš
Vejdi do nicoty
kde ti podají černý
neviditelný plášť


Nikdo tě neuvidí
Už nejsi?
A nebo jsi?


Jen tvé kroky
zase bloudí po známých stezkách


Možná
někdo uslyší tlukot
tvého neviditelného srdce ...
Tiché stacato
dešťových kapek
dopadajících
na rezivějící parapet okna



*****************************************




Nevyslovená slova


Můžeme dojít
k prázdným nic neříkajícím slovům
Po cestách
na kterých nepotkáš člověka


jen naše kroky
věty a splíny
předešlých dnů a nocí
Kdy mlčíme
ve svých tajemnostech
Ve svých náladách
a protikladech


Kdy mlčí srdce
Kdy mlčí duše
Kdy mlčí ruce ... které by se dotýkaly
vzdáleného těla


Jen nevyslovená slova
stále pálí naše
zjizvená nitra ...



*****************************************




Čekání v tichu ...


čekal jsem v tichu
půlnoční temnoty kdy nebyly
na nebi žádné hvězdy
a u země se plazila studená mlha
každého našeho odmítnutí
všude se rozlévalo ticho
jako bezejmenná řeka ze svých břehů
nikoho v tom tichu nebylo slyšet
ani jediného slova ...


čekal jsem v tom tichu
na někoho koho jsem dobře znal
otáčel jsem se do všech světových stran


jako věterná korouhev ve větru
jako list co padá z větve stromů
jako zázrak když se vracíš domů


bylo ticho před bouří
jako by z hlubin poznání vystupoval
samotný Bůh nad hladiny
všech moří ...


Ale
už tenkrát jsem věděl
že všechno je pouhá marnost ...


marnost nad marnost
v očekávání vytoužené lásky



*****************************************



Naléhavost tvého dechu ...


Naléhavost tvého dechu
Probouzí spící podzimní mlhy
Každý kámen
Každý stromový list
když padá opožděně z větve stromu
Duše v tobě stále hovoří


Tys miloval?
Tys milovala ?


Nebo to byla jen hra
na kočku a myš ?

Tak kde jsou ty mapy?
Kde jsou ty dopisy?
Památníky zaplněné milujícími slovy ?
Ty fotografie a malby ?


To odkapávání
uplynulého času do hladiny vody ?


Jen tvoje srdce si může pamatovat
všechna ta slova a věty
o lásce a štěstí ...



*****************************************
*****************************************