Je cosi prohnilého v té naší společnosti.

Mohlo by se přihodit v jakémkoli hromadném dopravním prostředku.
» autorka: Ardina
Jistě mi každý potvrdí, že hromadné dopravní prostředky využívají skutečně velmi různí lidé. Když odmyslím těch horních x tisíc, dalo by se říci, že jde prakticky o reprezentativní vzorek naší společnosti. Moje (a jistě i vaše) zkušenosti s mezilidskými vztahy v tomto specifickém prostředí jsou, bohužel, nejen dobré.

Je zajímavé posadit se v metru a podívat se na tváře naproti. Z každé z nich vyzařuje, někdy méně, někdy více to, co je rádoby skryto uvnitř, v duši. Bývá mi líto některých skleslých nebo velmi smutných tváří, myslím si, co asi právě ti lidé prožívají, nebo je to jejich ustálený stav?
Naopak například obdivuji ty, kteří se i v tom hluku a přítmí dokážou začíst třeba i do tlusté, obsažné knížky. Jsou tu také tací, kteří se na člověka rádi usmějí, či dokonce prohodí pár slov.

Jednou jsem však zažila ve vagonu metra něco, nad čím mi skutečně zůstal rozum stát (a stojí dodnes). Sedím a odpočívám si od brýlí, zírám poněkud nezaostřeným pohledem na dva chlapce naproti, jak se hezky baví a vykládají si jakási vědecká moudra. Na další stanici přistoupil jiný mladík, přišel k jednomu z nich a začal mu tiše, ale ostře, vyhrožovat se zaťatou pěstí. Ten druhý, neoslovený mladík se rychle zvedl a na zastávce vystoupil z vagonu. V průběhu další jízdy dostal chlapec naproti nakládačku rukou plnou kovových „prstenů“ do očí, a to přes brýle! Než jsem stihla nasadit já ty svoje, stačil ten násilník vystoupit. Chlapec zůstal skloněn, naříkal a krev mu kapala z očí. Všichni, včetně mne, jsme na něj zkoprněle zírali. Náhle se zvedl a taky rychle vystoupil. Na peronu už nikdo nebyl. Trvalo asi tak dvě vteřiny, než se dveře za ním zavřely. Ještě dnes se při té vzpomínce neskonale stydím za to, že jsem tenkrát nebyla aktivní a nevystoupila taky, abych mu nějak pomohla. A to jen proto, že jsem kamsi důležitě pospíchala, a tak se mi do toho prostě nechtělo. Vzpomínám, že večer jsem nemohla usnout při představě, že tam snad (byť jen na chvíli) zůstal na nástupišti sám.

Navzdory tomuto, doufám, ojedinělému zážitku se na své spolucestující dívám pozitivně a oceňuji jejich ochotu a vstřícnost, která mi často aspoň trošku zvedne náladu.

I když – jak tak o tom ještě přemýšlím, říkám si, že člověk nikdy neví, odkud mu kdy co přílítne. A už se tak bezstarostně kolem sebe nedívám. Obezřetnost taky není k zahození, že?
Tipů: 10
» 10.10.13
» komentářů: 9
» čteno: 982(23)
» posláno: 0


» 10.10.2013 - 16:19
jezdím metrem každý den...máš pravdu,že se tam najde týpků a jeden podobný zážitek mám taky, sice to tehdy nedopadlo tak, jak popisuješ, ale nicméně ke slovnímu ataku došlo...na mladíka, co jen cestoval s kufrem...agresor patrně vyšel čerstvě z krimu a posilněn alkoholem...atd...
» 10.10.2013 - 16:22
básněnka: děkuji za návštěvu a típek:)
» 10.10.2013 - 19:35
Je to otřes, co popisuješ! Víš, já bydlím už tři roky na malé vesnici, je tu relativní klídek...ale obezřetnosti asi není nikdy dost. I tady se najdou agresoři. Alkohol, drogy...Dostalo mě to, když jsi popisovala, že klukovi tekla z očí krev..Bože, co je to za lidské zrůdy, které dokáží tak ubližovat?!

ST
» 10.10.2013 - 20:52
....někdy je to opravdu strašné nejen v metru,třeba na ulici.Je těžké se tomu postavit jako žena-jedinec,protože šance na úspěch zlikvidovat násilníka je malá.Před lety/na Štědrý den/ jsem viděla jak mému muži se bezďák pokouší dostat do auta.Než jsem zavola muže,neudělala jsem nic,stála opodál,neboť v 7měsíci těhot.by to bylo riskantní.A nakonec?Můj muž ho chvíli honil po parku,pak ten borec vytáhl kovovou tyč a praštil manžela do ruky tak,že jsme jeli na pohotovost....
Obezřetnost je fakt na míSTě
» 11.10.2013 - 09:44
vanesa: severanka: děkuji, holčičky, za vaši účast:)
» 28.10.2013 - 19:56
Mě spíš děsí na tomhle příběhu lhostejnost lidí. Ne tebe, jsi ženská a nic proti takovému ksichtu stejně nezmůžeš, ale copak v tom vagonu nebyl jediný CHlap? Jsou jich plné posilovny... ale škoda mluvit. ST
» 28.10.2013 - 20:12
Paulmatthiole
Mám podobnou zkušenost, a to vlastní - stanice Želivského, stání autobusů, v odpoledních hodinách... je to už nějaký ten pátek. Jakýsi mládenec to na mě zkoušel, ale se zlou se potázal - 27 let ve vodách bojových umění udělalo své a ukázalo se, že tvrďák je složen z atomů a molekul... dostal to natvrdo a naplno.

Nikdo nepomůže, někteří zrychlí krok, jiní hledají na zemi kdovíco, další si vzpomněl, že přetáhl pauzu na oběd a jiný obdivuje fasády domů. Děkujte nebesům, pokud se někdo takový naskytne, kdo je ochoten pomoci. Velmi, velmi smutný supertip :-(
» 29.10.2013 - 09:33
Erma: Paulmatthiole: máte pravdu a já děkuji:)
» 03.07.2014 - 10:44
je to smutný, ale opravdu vládne lhostejnost... a taky strach, lidé se bojí cokoli udělat, aby nebyli umlčeni, ale je to strašný... já připojím veselejší zážitek, šla jsem po nákupní zóně se známým, vozíčkářem a tak jsem si šla, čumákovala po výlohách a on jel na vozíčku vedle mě, tu mě něco zaujalo a já jsem se šla mrknout zblízka, leč on zajel kolem u vozíku do nějakého kanálu a jak dlouhej tak širokej se rozplácl na chodníku... ihned přiběhli lidi a pomohli mu i s otázkou zda něco nepotřebuje... já jsem se otočila ze své oční výpravy za něčím zajímavým a říkám mu Jendo, ty jsi nějakej červenej, copak se děje?? on se rozchechtal a povyprávěl , já vůbec netušila, že on takto uháněním za mnou ztroskotal... tady lidé pomohli... :-)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Vyznání | Následující: Cesta do hlubin zbloudilé duše

© 2011 - 2023 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.