Je cosi prohnilého v té naší společnosti.

Jistě mi každý potvrdí, že hromadné dopravní prostředky využívají skutečně velmi různí lidé. Když odmyslím těch horních x tisíc, dalo by se říci, že jde prakticky o reprezentativní vzorek naší společnosti. Moje (a jistě i vaše) zkušenosti s mezilidskými vztahy v tomto specifickém prostředí jsou, bohužel, nejen dobré.

Je zajímavé posadit se v metru a podívat se na tváře naproti. Z každé z nich vyzařuje, někdy méně, někdy více to, co je rádoby skryto uvnitř, v duši. Bývá mi líto některých skleslých nebo velmi smutných tváří, myslím si, co asi právě ti lidé prožívají, nebo je to jejich ustálený stav?
Naopak například obdivuji ty, kteří se i v tom hluku a přítmí dokážou začíst třeba i do tlusté, obsažné knížky. Jsou tu také tací, kteří se na člověka rádi usmějí, či dokonce prohodí pár slov.

Jednou jsem však zažila ve vagonu metra něco, nad čím mi skutečně zůstal rozum stát (a stojí dodnes). Sedím a odpočívám si od brýlí, zírám poněkud nezaostřeným pohledem na dva chlapce naproti, jak se hezky baví a vykládají si jakási vědecká moudra. Na další stanici přistoupil jiný mladík, přišel k jednomu z nich a začal mu tiše, ale ostře, vyhrožovat se zaťatou pěstí. Ten druhý, neoslovený mladík se rychle zvedl a na zastávce vystoupil z vagonu. V průběhu další jízdy dostal chlapec naproti nakládačku rukou plnou kovových „prstenů“ do očí, a to přes brýle! Než jsem stihla nasadit já ty svoje, stačil ten násilník vystoupit. Chlapec zůstal skloněn, naříkal a krev mu kapala z očí. Všichni, včetně mne, jsme na něj zkoprněle zírali. Náhle se zvedl a taky rychle vystoupil. Na peronu už nikdo nebyl. Trvalo asi tak dvě vteřiny, než se dveře za ním zavřely. Ještě dnes se při té vzpomínce neskonale stydím za to, že jsem tenkrát nebyla aktivní a nevystoupila taky, abych mu nějak pomohla. A to jen proto, že jsem kamsi důležitě pospíchala, a tak se mi do toho prostě nechtělo. Vzpomínám, že večer jsem nemohla usnout při představě, že tam snad (byť jen na chvíli) zůstal na nástupišti sám.

Navzdory tomuto, doufám, ojedinělému zážitku se na své spolucestující dívám pozitivně a oceňuji jejich ochotu a vstřícnost, která mi často aspoň trošku zvedne náladu.

I když – jak tak o tom ještě přemýšlím, říkám si, že člověk nikdy neví, odkud mu kdy co přílítne. A už se tak bezstarostně kolem sebe nedívám. Obezřetnost taky není k zahození, že?