Všechna moje JÁ

Nevím, jak jsi na tom ty, milý čtenáři, ale já mám pocit, že jsem složena z několika svých osobností, které se sice mají rády, ale pořád se mezi sebou o všem dohadují. Říkejme jim třeba: rozumná Libuše, zodpovědná Marie, intelektuálka Julie, žroutka Blanka, sportovec Pepa, praktik Karel a líná Berta.
Někdy je to s nimi těžké. Například hned po ránu, když se mám vypravit do práce, líná Berta nechce vstávat, válí se v posteli a pořád dokola tvrdí, že máme ještě čas, ale zodpovědná Marie jí domlouvá, že pracovat se musí, jinak nebudeme mít co jíst, kde bydlet a skončíme pod mostem. Načež se ozve žroutka Blanka, že má hlad.
Sportovec Pepa jí okřikne: „Nejdřív se bude cvičit!“
„A nejlépe u otevřeného okna!“ souhlasí rozumná Libuše.
Praktik Karel se chechtá: „Zatím, co se tu dohadujete, tak jsme zaspali.“

A tak do práce přijdu pozdě, navíc bez cvičení i bez snídaně.
Líná Berta se rozvalí na židli před počítač a tupě zírá na monitor: „Jé, mně se nechce nic dělat…“
„Ale chce!“, rozkáže zodpovědná Marie a tak se dám do díla. Prsty mi na klávesnici kmitají, mozek se vaří, oči vykulené, neslyšně pohybuji ústy, myš běhá po stole, až spadne na zem.
Tělo se ohýbá pod stůl pro myš a sportovec Pepa velí: „Vstaň a projdi se! Bolej tě záda i kolena!“
Rozumná Libuše to potvrdí s tím, že potřebuji kyslík, aby se mozek prokrvil, a opět trvá na otevření okna. Tak se tedy zvednu ze židle, udělám pár kroků, ruce za hlavu a ještě dva dřepy. Intelektuálka Julie si popovídá s kolegy a mezitím jí v hlavě přistává múza s novou básní. Líná Berta si sedá zpět před monitor a zodpovědná Marie už zase buší do kláves, abych stihla termín.
Poledne, hurá! Sportovec Pepa je nadšen… jdeme ven.
„Konečně vzduch!“ Raduje se rozumná Libuše.
„Mám hlad, jdeme se najíst,“ těší se žroutka Blanka.
Rozumná Libuše mi doporučí rozumný oběd – misku salátu a vodu. Žroutka Blanka křičí, že chce řízek. Tak se chvíli hádají, až udělám kompromis - dám si řízek se salátem a malé pivo.
Odpoledne probíhá podobně jako dopoledne, jen s tím rozdílem, že po tomto vydatném obědě vítězí nad zodpovědnou Marií líná Berta, a tak se moc nepředřu.

Konečně jdu domů, pěšky přes půl města a pěšky i po schodech do čtvrtého patra, aby měl sportovec Pepa radost.
Doma se žroutka Blanka vrhne k lednici a střídavě kouše do salámu a sýra, zajídá to jogurtem. Projde kolem košíku s ovocem pro rohlík. Potom vlezu do sprchy a... ááách… vodička smyje všední den – lebedíme si všichni.
A domů se vrací děti a taťka a… jejej, to je sporů mezi mými osobnostmi… Jen praktik Karel se pořád směje: „Ty trdlo, buď ráda, že máš práci a rodinu, zázemí. Nestěžuj si na věčnej zmatek ve svý hlavě hledáním sama sebe, a na to, jestli bejt štíhlá nebo jíst (řízek), zda stihneš svou práci včas (zítra je taky den), jestli dobře vychováš děti a manžel bude spokojenej. Vždyť se máte všichni rádi a to je nejdůležitější. Tak se na všechno vyprdni a jděte ven. Dyť na světě je tak krááásně!“
A tak děti, taťka a se mnou i všechna JÁ, nasedáme na kola a frčíme do přírody.
Cestou mezi skalami, lesy, kvetoucími loukami a čuchajíc voňavou půdu na polích, všechny moje osobnosti zmlknou a jen se kochají tím, co nám krásný život přinesl a neustále dává.
„...a bere…hihihi…“ (To já ne, to byl praktik Karel!)