Tak si tu novou lásku užij

Poslední sbalený kufr stál v předsíni. Ještě se vrátila do obýváku pro kabelku. Pohledem zkontrolovala perfektně uklizený byt, vše bylo na svém místě. Naleštěné, zářící čistotou, tak, jak tomu bylo vždy. Už nepřemýšlela, jestli se jí bude po tomhle krásném bytě stýskat. Oči už neměly slzy pro pláč. Bylo to krásných, spokojených, dvanáct let a teď je vše pryč. Ještě dnes večer sem nastoupí nová, o dvacet let mladší hospodyně, a starost o byt i o Roberta už nebude její věc. Jí zbyly tři kufry, kabelka a jednopokojový byt po mamince, který naštěstí neprodala, ale pronajímala. Nebude začínat z úplné nuly, ale sama nevěděla, jak nový život zvládne.

„Tak jsme tady,“ vysoký, štíhlý muž s bujnou hřívou, téměř bílých vlasů, úslužně pokynul mladé dívce gestem, které ji zvalo ke vstupu k němu domů. „Doufám, že se ti tu bude líbit, lásko.“
Láska byla asi dvacetiletá, hezká dívka. Dlouhé kaštanové vlasy, štíhlá postava, perfektně upravený obličej, dokonale sladěné oblečení.
„Donesu zbytek kufrů z auta, zatím si to tu prohlédni,“ něžně ji políbil na tvář. „Budeš tu mojí paní a královnou, lásko.“

Velkému obýváku vévodila ohromná, bílá sedací souprava, usazená na vysokém bílém koberci. Pár bílých nízkých skřínek vpravo i vlevo od balkónových dveří, vedoucích na poměrně velkou terasu po celé délce bytu. Na každé kratší straně byly rozšupovací dveře z bílého matného skla s leptanými, téměř secesními vzory. Zamířila k dveřím vpravo. Vstoupila do prostorné ložnice, stěny červené, koberec téměř černý. Obrovská postel s vysokými mosaznými čely a černým povlečením, byla jediný výrazný kus nábytku v místnosti. Dva černé noční stolky s lampami. Nic víc. Skleněné dveře vpravo skrývaly prostornou, bílou, koupelnu s vanou v rohu. Záchod a bidet byl za malou zídkou. Když vycházela z koupelny, všimla obrovských skříní se zašupovacími dveřmi po obou stranách dveří do obýváku. Kouřové sklo v mosazném rámu.

„Tak co, bude se nám tu dobře spinkat,“ ozval se Robert za jejími zády. Leknutím vyjekla.
„Vylekal jsi mě, fuj,“ ještě jednou se rozhlédla. „Jo, myslím, že jo.“
„Už se moc těším. To bude noc, lásko.“ Robert se zasmál vlastní představě. „Ta pravá půlka skříní je tvá, přichystaná jen pro tebe. Ale to má čas. Kuchyň a ateliér jsi už viděla?“
„Ne.“ Robert ji vzal za ruku a táhl k protějším dveřím.

Kuchyň v černé a bílé, všude vysoký lesk, vše zabudované do skříněk. Podél linky úzký stůl s bílou mramorovou deskou a třemi vysokými židlemi. Za dalšími dveřmi, v rohu kuchyně, byl Robertův ateliér. Dlouhá místnost s prosklenou stěnou a východem na verandu. Uprostřed obrovský pracovní stůl, se vším co úspěšný architekt ke své práci potřeboval.
„Tak co, líbí?“ v hlase měl nedočkavost, jak malý kluk, těšící se na pochvalu.
„Jo, nemáš to tu špatné. Jen je tu, na mě, moc uklizeno,“ řekla s náznakem úsměvu, bez nadšení. Čekal, že bude z jeho bytu, jeho díla nadšená, ale skryl zklamání. Je tak nádherná.

První noc promilovali. Usnuli až někdy k ránu. Nakonec byla neděle, venku napadl čerstvý sníh, tak proč si dělat vrásky s časem. Robert se nemohl nabažit. Byla mladá, svěží a málo platné to vzrušení, ten pel novosti, mu už Helena nemohla, po společných dvanácti letech, dát. Ani si na ni nevzpomněl. Uprostřed třetí noci ho probudil divný zápach.
„Sakra co to je?“ Rozsvítil a nasával, odkud se ten zápach line. Nebyl schopen identifikovat co je to. Vstal a začal pátrat, odkud to vychází. Nic nenašel, otevřel dveře na terasu a do ložnice vtrhl ledový vzduch zvenku.
„Co to vyvádíš?“ dívka seděla na posteli a snažila se zahalit dekou holá ramena.
„Ty nic necítíš?“ nevěřícně se na ni podíval.
„Jo zimu jak v Rusku. Zavři to!“ byla evidentně naštvaná.

V následujících dnech propuklo v Robertově bytě peklo. Mrtvolný zápach, s příměsí zkažených ryb, se už linul po celém bytě. Zavolal úklidovou četu, aby byt prohlédla a našla zdroj toho příšerného zápachu. Nenašli mimo zápachu, ze kterého se jim dělalo špatně, nic.

Deratizační firma obrátila jeho luxusní byt vzhůru nohama, ale bez jakéhokoliv výsledku. To už se zápach tlačil ven na chodbu a začali chodit stížnosti sousedů. Z Robertových promilovaných nocí se stala noční můra. Větral ve dne v noci, hledal, leč marně. Byt smrděl jak skládka odpadků a nepomohly ani desítky sprejů.

Další týden se dívka sbalila s tím, že jí už smrdí i oblečení, z té zimy má rýmu a kašel, a že tohle ona nemá zapotřebí, a Roberta opustila. Robert na tom nebyl o nic lépe. Z nosu měl hydrant, oči rudé jak angorský králík z probdělých nocí. V práci se nebyl schopen na nic soustředit, jen pořád čuchal, zda už nesmrdí také.

„Hele, já se na tebe nemůžu už dívat,“ zamyšleně pravil Milan. Jeho přítel a spolupracovník. Starý mládenec, který měl v životě, co se ženských týká, už dávno jasno. „Jdeme k tobě, z něčeho to být musí. Sám od sebe se žádný puch nedělá.“
„Tam už bylo lidí, stálo mě to majlant a nenašli nic a ty chytráku to něco najdeš? To jsem teda zvědavý,“ štěkl podrážděně ke kamarádovi.
„Tak zkusit to můžeme, mě nic platit nemusíš,“ bylo mu ho líto.

„Fuj, to je rychna,“ stáli uprostřed obýváku. Už to nebyl ten naleštěný, supermoderní, oku lahodící obývák. Deratizační firma, hledající příčinu zápachu, rozhodně nehleděla na to, aby po sobě nechala ten smradlavý byt v pořádku. Prach, šmouhy a zmar.
„Jsi vnímavý,“ Robertův sarkasmus, byl už jen projevem čirého zoufalství.
„Kde jsi to cítil poprvé?“ Milan byl věcný a nevzrušený. Robert se zamyslel, chvíli mu to trvalo.
„Poprvé? Probudilo mě to v ložnici,“ letmo si vzpomněl na bouřlivé milování noc před tím.
„Tak jdeme tam, ne?“ Milan vykročil.

Jeho pohled se pátravě zahleděl k posteli s mosaznými čely. Robert upřel pohled stejným směrem k posteli. Pak to viděl. Kolem nohy mosazného čela byla lesklá louže. Nevěřícně, celou silou, nadzvedl jednu stranu čela postele, jak to nejvíc šlo. Zpod nohy čela se táhla nějaká temná, téměř černá hmota a zápach ho málem srazil na kolena.

„Co to proboha je?“ nevěřícně zíral na loužičku vytékající z nadzvednutého čela postele. Tmavá, páchnoucí hmota se tlačila kolem ucpávky mosazné nohy čela postele ven. Zbylé tři nohy na tom nebyly o nic lépe.
„Tady to máš kámo. Zdroj toho puchu, už to teče, fuj,“ Milan se začal smát jak blázen. „Dojel jsi hochu. Já ti to říkal. Typuji to na vepřové, hovězí a nějakou tu rybičku. Že si ale holka musela s tím dát práce. Nakrájet, nacpat to tam. Je dobrá. Už se těším, jak to budeš dolovat ven.“
Robert jen nevěřícně zíral. Nenašel ani sílu kamaráda za ty řeči setřít.

„Ty mrcho pitomá, co jsi do té postele všechno nacpala?“ Robert řval do mobilu jak pominutý.
„Dvanáct let života,“ ozvala se Helena nevzrušeně na druhém konci.