První taneční 18.9.2013

Je středa, asi čtyři hodiny odpoledne, na chodbě internátu na dívčím patře je slyšet hluk, šramot a bouchání dveří.
Ano, za celé DVĚ hodiny nám začínají první taneční.
Všechny to prožíváme, všechny se sprchujeme, malujeme, česáme a ve finálním stavu jsme už asi hodinu před samotným začátkem. Oukej, jde se na to!

Půl šesté, srocujeme se před školou, začíná pršet. Nastává zmatek, dámy jsou ve stresu, že nemají deštník a zmoknou jim účesy. Přicházejí pánové-spolužáci, se kterými jsme se domluvili na společném odchodu. Někteří galantně nabízí dámám deštníky, ale na všechny dámy nevychází, proto se startuje sprint z přízemí až do druhého patra pro deštník a zpět, zvládnutý v rekordním čase.

Konečně přicházíme k Domu kultury v Kroměříži, ve kterém se svítí a všude je rušno. S bušícím srdcem vcházíme dovnitř přímo k šatně, kde se prozíravě přezouváme z botasek nebo botiček s nízkým podpatkem do obávaných vysokých lodiček. Postáváme, chválíme si navzájem šaty i účesy, zdravíme všechny spolužáky, které poprvé vidíme v kvádrech. Vypadají trošku jako ochranka, ale sluší jim to.

Nevíme, co máme dělat, a proto se nakonec v houfu vydáváme po točitých schodech nahoru do sálu, kde se ale vytvořila dlouhá fronta na potvrzení kartiček ke vstupu, aby nás sem zase příště pustili. Vystojím si frontu a kartičku mám potvrzenou.
A je to. Někteří už sedí v sále, můj tanečník taky. Na úplně opačném konci. Nádech, výdech, jdu. Snažím se nevnímat pohledy všech okolo a lidí na balkóně. Snažím se v klidu přejít přes celý ten obrovský sál, usmívám se na známé a připadám si jako na přehlídkovém molu, kde je vidět každičký nedostatek v oděvu, účesu, či vratké chůzi. Přicházím konečně až na konec a mám pocit, že bych po tomto výkonu mohla jít už domů.

Opak je pravdou. Zanedlouho jsou všichni ti šílenci, co se do toho dali, už v sále a přichází pan instruktor s paní instruktorkou.
"Dobrý den, vítám vás na tanečních kurzech..." přivítá nás a dodává: "Prosím pány, aby si sedli na jednu stranu sálu a dámy na druhou." To bylo prozíravé. Můžou se tak pěkně všichni pozorovat a prohlížet.
Instruktor pak pokračuje nějakými informacemi o tom, jak se správně dle etikety chovat. "Dámy neseďte s nohou přes nohu... Pánové, když stojíte, musíte mít vždy zaplé sako a ponožky barvy obleku, nechci vidět bílé..." upozorňuje a někteří pánové shrnují kalhoty.
"Nesedíme s rozkročenýma nohama, pánové i dámy, kolena k sobě, kotníčky k sobě, narovnat, sednout až dozadu..." A tak to pokračuje slabou půlhodinku.
"Přejdeme k tanci, prosím rozdělte se. Prvním tancem je blues." Pánové na jednu stranu, dámy naproti pánům. Mezi těmito dvěma póly jsou instruktoři kteří pohyb po pohybu objasňují skryté tajemství tance blues.
"Krok-přísun, krok-přísun, krok krok krok-přísun..."
"Pánská volenka, rozdělte se do párů."
A je to. První okamžik, kdy budu tancovat se svým tanečníkem (pozn. budu mu říkat třeba Adam).
Bojím se, ale on už je tance znalý, protože celé taneční absolvoval už předchozí rok a tak mě výborně vede. A mě to začíná bavit.
Následuje tanec chacha, který miluji. Krátká přestávka, kdy si sdělujeme dojmy z nové neznámé situace a jsme z toho celé pryč.
Po přestávce tančíme chachu v párech. Dámská volenka. S jednou slečnou se o Adama (svého tanečníka) skoro poperu, protože byla jen o chloupek rychlejší než já a Adam nechce odmítnout ani jednu. Nakonec vyhrávám já, ale to už se učíme promenádu u polky.
"Pánové, pusťte partnerky a posuňte se o dvě dámy ve směru tance. Pokud se neznáte, představte se."
Přichází ke mně obrovský kluk (skoro hromotluk), který je tak dvakrát vyšší než já a já se mu dívám akorát pod prsa. Tančíme tedy promenádu, ale moc mu to nejde. Lítám za ním a před ním jako hadr na holi a snažím se držet správný rytmus a odtančit si to alespoň sama. Nebo ho snad trošku vést. Chvíli se synchronizujeme a jde to dobře, chvíli zase ne. Skladba dohraje, a pánové se zase posouvají.
Učíme se waltz. Další pán je už výškově akorátní, ale jde z něj trošku cítit ona přestávka a rozličné moky, které se při ní dají požít.
"Waltz je tanec na tělo,..." přidává se instruktor a můj partner vykládá, jak už to zná a jak je to lehké, jak to umí, jak už byl loni v tanečních a že se to počítá tak a tak... Ano ano, jasně, myslím si. Když dojde na lámání chleba a čekám, že se mu "machrování" vymstí, uznávám, že má nakonec docela pravdu. Šlo nám to dobře.
Nakonec mně dovede na mé místo, poděkujeme si za tanec a celý sál (i všichni čumilové na balkonech) nám zatleská. A je to za námi.

Adam mě doprovází do školy až na intr, kde taky bydlí. Rozloučíme se a pak už honem do sprchy a po vyhlášené večerce si mezi sebou ještě dlouho sdělujeme zážitky a dojmy z našich partnerů, z partnerů, kteří se nám vyměnili a ze všeho, co nám přišlo jen krapet zajímavé.
Nohy bolí, do školy není nic udělané (vždyť jsme měli jen celé odpoledne na přípravu!), ale jsme všechny šťastné... A příště? To bude ještě lepší!!