Lidská disharmonie

Dlouhou dobu, vše bylo prima,
pak přišel podzim a s ním i zima.
Chladné počasí, pár hloupých slov,
z toho pak vzniknul ten dlouhý sloh.

Urazil ses po první větě,
že prý jsme každý na stejné metě,
kdybychom lásko přeci jen byli,
asi bychom tak nechybili.

Neříkám hned, že každý jsme jiný,
spíš za nás mluví ty naše činy.
Srdce by chtělo, mozek se vzpírá,
láká nás každého jiná víra.

Ty něco řekneš, myslíš to jinak,
jak se pak pozná, čí je to vina?
Když já se ohradím, řeknu to po svém,
už je to špatně, už je to po zlém.

Proč jen jsme každý tak tvrdohlavý,
proč jen nás názor druhého vždy raní,
každý jsme jiný, a v tom to právě tkví,
nikdy nebudeme stejní, vždy budeme sví.

Život však není o jednom slovíčku,
o jednom názoru, o jednom koníčku,
život je pln lidské disharmonie,
bez ladění nezazní ta správná melodie.

Je tedy třeba trpělivosti,
rozumné ctnosti, chladnokrevnosti.
Dívat se na svět očima druhého,
a pak se ho snažit přijmout za svého.

Vidět ten význam z jeho perspektivy,
ne se jen zabývat četnými negativy,
pak teprv hodnotit, začít přemýšlet,
než-li si předem něco domýšlet.

Než jen se rozloučit hrubým slovem,
Nechci to řešit... a napsat Sbohem.