loculus dei...

zpěv stoupá
ke klenbě kostela
jako prosba dítěte
či žalující sten
novicka zahalená kápí
plněná vznětem
obnovené víry
postupuje tiše podél stěn

oddaní sedí v lavicích
dál pějí chválu nejvyššímu
a já ukryt za sloupem
naslouchám souzvuku dojemnému...

jejímu dechu
jenž je předsíní
rajských rozkoší
v útulku světců
ohradě mírnosti
arše opatrnosti
i věži moudrosti

něhu pochopí jen ten
kdo ty chvíle
mystických zážehů
a vnitřního míru
prožije srdcem

zatímco ostatní
po odříkání žalmů
a obvyklého čtení
z Apokalypsy
sklání hlavy
ve chvilce vroucného usebrání
ona kudrnatá
ověnčená ohněm prosvítání
vytahuje hbitě
cosi ze záňadří
a na střípky v mozaice
tepla lidského
olůvkem rámované
vypouští s potutelným úsměvem
mihotavé prasátko
kapesním zrcátkem

říká se
aby země mohla být
odrazem světa
musel by svět mít tvar
v tuhle chvíli se to potvrzuje

oknem se hrne dovnitř zář
vytváří zlatý vodopád
z mystické bystřiny
vesmírné podstaty
a zaplavuje tvou tvář
Katharoi