O vitínské víle

Vilná víla Kvíla
vyla u Vitína
dokud Vikář Vilík
nenalil jí vína
pak vyla u něj ve vile
jen servilně, ne zavile
tím vítávala obvykle
na výsost zvěsti nemilé.

Trávili spolu mnoho chvil
ten vlivný pán a jedna z víl
v den vila kvítí v pavilónku
v noc se svící ji navštívil
a ona jím tak opilá
lapená do lidských sil
mu syna Víta povila
a on to řádsky oslavil.

Snad samo nebe znavil hřích
i měsíc stojíc nad vikýřem
a silueta ve dveřích
se z divy mění v divé zvíře
a opilcův tmou míjí divan
než k trylku pozve jitro skřivan
ni Artemis by lapila jej
tam marku kde má extravilán.

Když vyvstal vikář od vinět
před ostré světlo zvané svět
hned dav výmarských ohařů
i s nimrody dal pohánět
ač hvozdy, louky, stráně slezli
z času kosů po čas sov
tu mezi dřívím nenalezli
již ulovil dřív do svých slov.

A bylo ve vsi povyku
že vikář byl, a je s ním Vít
a aby nevpil do zvyků
byl psy z vily, far odejit
jak dříve nebyl lidumil
tak potom žil jen světem víl
a jednou v noci po výlovu
se na Záblatském utopil.

Pak, jak už se tak táhne nit
čas tím až zní, jak tažen s ní
byl bit, a i nebyl bit
Vít, celý život nevlastní
dnes plsť to věků otupila
a hlínu voda hlínou smyla
jen ve Vitíně hrob je Víta
kde kvílívává v nocích víla.