Poutníci věčností

Slyšíš tu hudbu? Harmonii jejich světa. Vnímáš ten vesmírný klid? Tu čistotu duše, těla, tu čistotu jejich života. Jako by stále byli na pokraji smrti, smutní, tajemní, s myslí průzračnou, jasnou, ale ty jim nedokážeš porozumět… nikdo je nikdy nepochopí. Ta hudba je stále obklopuje, nikdy se bez ní neobejdou, zahynuli by. Zní z každého kousku jejich těla, všemi póry ve fialové kůži. Kůži schované pod žlutým jakoby perleťovým oblekem. Hledí na tebe žluté oči, svítí podivným žalem a štěstím zároveň. Takovou smutnou spokojeností, jsou smíření s osudem, který je potkal, s životem, jež musí žít, ten už není jejich pravým. Jen napodobenina jejich domova původního, opravdového, je to chatrná náhrada. Jen hudba je skutečná, jejich vlastní, nenapodobitelná. Kouzelné melodie a akordy, které nedokážeš zahrát ani zazpívat. Chce se ti z ní plakat, ale přitom to nejde, něco tě svírá, cosi ti drží svaly ve tváři, aby se nezachvěly, aby tvář zůstala vážná, kamenná, s přimhouřeným pohledem mírumilovného člověka, snad pohledem jejich, kterým hledíš do černé noci, na nebe plné hvězd. Hledáš je. Tušíš přítomnost jejich korábu. Víš, že tě sledují, nevidíš je, ale cítíš to. Spoutávají tě k sobě, ty se necháš, je to tvá vůle, dobrovolně, s pocitem slasti, s pocitem čehosi lehkého, nadneseně smutného, necháváš se vléct.

Už víš, proč ti lidé nerozumí? Proč ani ty nechápeš ostatní obyčejné lidi? Chybí jim to pouto. Zírají jako ty do nočního nebe s hvězdami. Nic jiného však nevidí. Nevidí ty jejich tajemné vědoucí pohledy žlutých sešikmených očí, jejich hladké hlavy bez vlasů, jemné rysy obličeje s uzounkým nosem a ještě užšími rty, které se mírně usmívají, fialovou kůži vydávající tu nádhernou záhadnou melodii jejich světa. Máš v koutku oka slzu, v koutku modrého oka, pod hustým obočím a černými vlasy, světlou kůži, v lebce mozek, stejně velký jako mají oni, ale jiný, tak moc jiný. Zoufale chceš křičet: „Chci zpět za vámi, o svůj život prosím, nenechávejte mě tady na Zemi, chci být jedním z vás!“ a tvůj mozek se začíná pomalu měnit. Ty víš, že až zemřeš, bude stejný jako jejich. Pak si pro tebe přijdou. A lidé na Zemi, ti živí, budou opět žasnout nad záhadnými objevy např. skleněných lebek, koster obrů, obrazců na planinách, obrovských kamenných staveb, Atlantidy a dalšími; a proč země náhle puká, sopky chrlí lávu, proč je konec světa? Už zase? Kolikrát se změnil svět? Skončil a začal znovu? Do stejné podoby jako u dávných civilizací?

A tobě zeslábne nos a rty se zúží, vypadají černé vlasy, oči ztratí modrý pohled, zbarví se do žluta, a všemi póry tvé fialové kůže bude prostupovat vesmírná melodie. Slyšíš tu hudbu? Je v ní cítit tvůj svět. Vnímáš v ní ten úžasný klid, tu čistotu duše i těla, tu čistotu tvého života? Jako bys byl stále na pokraji smrti. Lidskou máš už za sebou. Na tu jejich – i svojí opravdovou - budeš čekat. Čekat do nekonečna věků…