Syndrom prázdného hnízda» autorka: Erma |
Přijde den, kdy nezvedáte v koupelně ručníky co „samy spadly“ na zem, kdy zařvete do prostoru „my si snad neplatíme popelnici, že ty odpadky nikdo nevynese?“ a odpoví vám ticho. Přijde den, kdy ráno jediný komu musíte udělat snídani, jste vy sama…
A tehdy si uvědomíte, že hnízdo je prázdné. Že jedinými obyvateli, kdysi hlučného domu, jste jen vy rodičové a vaše zvířata, včetně těch, které si potomek nějak „zapomněl“ vzít sebou, když opouštěl svůj rodný dům.
Zpočátku je to úleva. Především si vychutnáváte ticho. Žádný randál ze synova pokoje, o kterém tvrdí, že je to hudba. Žádné hodinové telefonáty na téma „co on si myslí, že budu dolézat“ s kamarádkami. Žádná parta kamarádů (na můj vkus příliš hlasitých a stižených hluchotou z poslechu „hudby“) před domem, chystajících se na kola, bouldering, disko a já nevím co ještě. Chodící se k vám ještě honem před odchodem vyčůrat a napít.
Nebudu předstírat, že jsem si mnohdy nepředstavovala, jak báječně se budu mít, až ta banda konečně opustí „Mama hotel“ a půjdou si zkusit zač je tomu loket tam venku v širém světě. Jen jsem tiše doufala, že jsme je vychovali natolik dobře, aby v džungli venkovního světa přežili.
Postupně začnete zjišťovat i nevýhody prázdného domu. Není nikdo, koho byste mohli poslat koupit chleba, na který jste zapomněli, nemáte koho poslat do sklepa pro okurky, které nutně potřebujete k obědu. Nemáte koho vyhnat se smečkou psů, když manžel není doma a vy musíte nutně udělat spoustu jiných důležitějších věcí.
Najednou si uvědomíte, že ty „děti“, které mimo nepořádku nic jiného nedělaly, přeci jenom vykonávaly spousty drobných věcí, na které jste teď zůstala sama. Začne vám vadit i to ticho v domě. Chybí vám i dennodenní přestřelky s potomky. Sobotní dopoledne, kdy se uklízel celý Augiášův ústav, celý týden nevymetený pro nedostatek času, začínal být hygienicky závadný.
„Mazej vyluxovat a pak si jdi, kam chceš.“ Každý týden stejné diskuze na téma úklid.
„Hele a listina Lidských práv a svobod ti nic neříká?“ Byly to drzé děti.
„Ne, ale můžu ti dát pár facek a číslo na Linku důvěry. Přestaň diskutovat nebo ti k tomu přidám umytí těch upatlaných dveří, do vašeho pokoje.“ Začala jsem zvyšovat hlas.
„Brácha, makej.“ Sinda měla na starost koupelnu a jako malá „ženská“ ji uklízela trpělivě a dobře. „Nebo si ten věčně počůranej hajzlík, umyješ sám. ´Si nemůžeš sednout, asi bys nebyl správný chlap. Makáme, makáme, chci jít ven.“
„Trhni si, vlezdoprdelko, táta si taky nesedá… A tak to šlo celé dopoledne, než se byt stal bytem a ne útulkem bezdomovců.
Teď je to všechno na vás. Mnohem horší je, že jste mezitím vyměnili malý útulný byt, za dům na vsi. Z šedesáti metrů čtverečních jsou dvě stovky metrů (vč. sklepa) a že čtyř oken jedenáct a zahrada k tomu. A to je sakra rozdíl. Také si uvědomíte, že se otec rodu dokázal úspěšně všem těmto činnostem vyhýbat. Žil zřejmě v domnění, že bytem prochází robot, který tohle vše dělá sám. Zjistíte, že ty ubohé dětičky byly pro vás nedoceněná pomoc, a že v době úklidu, se patriarchovi rodu nějak podařilo stát se neviditelným. Pak nastane tvrdý boj o to, nesejít ze světa coby vyčerpaná a udřená uklizečka, kuchařka a zahradnice. A nastanou diskuse jiné a přeci tak podobné.
„Já utřu prach, umyji koupelnu a uklidím sklep. Mezitím se mi bude prát prádlo.“ Snažím se rozdělit aspoň trochu spravedlivě úklid domu, mezi nás dva trosečníky, v pustém domě. „Ty vyluxuješ a budu ti zauzlovaná, když posekáš zahradu a znova srovnáš to spadlé dřevo za barákem.“
„Můžu si aspoň dočíst noviny?“ Je na něm vidět, že se po jeho maličkosti chce příliš.
„Ne, protože já bych si taky ráda odpoledne sedla a měla hotovo.“ Opáčím rozhodně.
„To dřevo může počkat.“ Smlouvá, jakoby mu noviny mezitím utekly. „Není nic horšího než číst den staré noviny.“
„Nemůže počkat, protože celá ta hranice spadla na sousedův pozemek.“ Štve mě a je to na mě vidět. „Já ti říkala, že to spadne ty chytráku. Poslal jsi mě do háje, ať se nestarám. Mazej zlato, začínáš mě štvát.“
Vztekle složí noviny: „Ty mě vůbec neštveš. Takový bordel tu zase není, abys mě musela znásilňovat.“
„Ještě chvíli a poteče krev, jsi horší než ti tvoji pancharti.“ Už zuřím a on z toho má děsnou radost.
„Domácí násilí ti nic neříká, viď? Už tě vidím, jak deset dní šmajdáš kolem domu a nesmíš dovnitř.“
Je mi jasné, že hraje o čas, ale přeci jenom jde pro lux a začne předsíní. Laskavě ho upozorním, že se začíná od shora a on, že dře jako Bulhar a já ho ještě „buzeruji“. Za chvíli lux kvílí jak požární siréna. Pak se dvacet minut snažím z vysávací hadice dostat jeho ponožku, kterou neviděl a vysál. Černou na krémovém koberci. Je fakt, že mu to jde rychle a já se snažím nemyslet na to, že tímhle fofrem se na to mohl vykašlat rovnou. Farizejsky prohlásím: „Páni, tak takhle bezva bych to nevyluxovala, já nemám tu sílu na to přitlačit.“ Vím, že příště prodře koberce a nenechá na nich ani chloupek. Nafouknutý jako krocan, nad svojí dokonalostí jde pracovat ven.
V následujících dnech poslouchám, vynesl jsem TI odpadky, koupil jsem TI ten chleba (a všechno co mu napíši), donesl jsem TI to prádlo ze sklepa. A také uklidil jsem TI ty bedny vína (víno nepiji), vytřel jsem TI předsíň, vybral jsem TI peníze, posekal jsem TI zahradu, umyl jsem TI auto, vyměnil jsem TI žárovky, spravil jsem TI tu baterii v garáži. Na slovo TI začínám mít alergii. Možná ho časem naučím říkat NÁM. Je zajímavé, že někde ztratil tu svoji schopnost stát se neviditelným.
Na účet syndromu prázdného hnízda si také můžete připsat: Zvedne se vám účet za telefon, protože každý den voláte svým dětem, jak se mají, co dělají. Zvednou se vám výdaje, protože co chvíli se jim nepodaří (a oni neví, jak je to možné) vyjít s penězi a žádají o půjčku (bezúročnou a nenávratnou). Přídavky na děti by měli rodiče brát do doby, než se potomci vdají či ožení a ještě aspoň pět let poté.
Když přijedou, považují se za návštěvu a předpokládají, že budou jako návštěva obslouženi. Synáček si musí především zkontrolovat stav jídla v lednici (mám pocit, že nejí tři dny před příjezdem) a ještě rok přijíždí hlavně proto, by vám hodil pytel špinavého prádla a vzal si čisté. A vy jste kupodivu rádi, že je vidíte. Vrháte se jim kolem krku, pusinku sem, pusinku tam. Sinda se ptá: „Potřebuješ s něčím pomoc?“ Ta holka se mi tedy opravdu povedla. „Ne, povídej, co je nového?“
Zjišťuji, že mi moc chybí. Chybí mi ty večery, kdy někdo přinesl poslední „pecku“ co dávají v kinech, já udělala popcorn a seděli jsme spolu, dívali se na ty Pány prstenů, Harry Pottry a jiné. Chybí mi i to, že nic mimo nepořádku nedělaly (dělaly).
Chybí mi moje „děti“, jejich objetí, loučení se ráno a vítání se večer. Hnízdo je prázdné.
A tehdy si uvědomíte, že hnízdo je prázdné. Že jedinými obyvateli, kdysi hlučného domu, jste jen vy rodičové a vaše zvířata, včetně těch, které si potomek nějak „zapomněl“ vzít sebou, když opouštěl svůj rodný dům.
Zpočátku je to úleva. Především si vychutnáváte ticho. Žádný randál ze synova pokoje, o kterém tvrdí, že je to hudba. Žádné hodinové telefonáty na téma „co on si myslí, že budu dolézat“ s kamarádkami. Žádná parta kamarádů (na můj vkus příliš hlasitých a stižených hluchotou z poslechu „hudby“) před domem, chystajících se na kola, bouldering, disko a já nevím co ještě. Chodící se k vám ještě honem před odchodem vyčůrat a napít.
Nebudu předstírat, že jsem si mnohdy nepředstavovala, jak báječně se budu mít, až ta banda konečně opustí „Mama hotel“ a půjdou si zkusit zač je tomu loket tam venku v širém světě. Jen jsem tiše doufala, že jsme je vychovali natolik dobře, aby v džungli venkovního světa přežili.
Postupně začnete zjišťovat i nevýhody prázdného domu. Není nikdo, koho byste mohli poslat koupit chleba, na který jste zapomněli, nemáte koho poslat do sklepa pro okurky, které nutně potřebujete k obědu. Nemáte koho vyhnat se smečkou psů, když manžel není doma a vy musíte nutně udělat spoustu jiných důležitějších věcí.
Najednou si uvědomíte, že ty „děti“, které mimo nepořádku nic jiného nedělaly, přeci jenom vykonávaly spousty drobných věcí, na které jste teď zůstala sama. Začne vám vadit i to ticho v domě. Chybí vám i dennodenní přestřelky s potomky. Sobotní dopoledne, kdy se uklízel celý Augiášův ústav, celý týden nevymetený pro nedostatek času, začínal být hygienicky závadný.
„Mazej vyluxovat a pak si jdi, kam chceš.“ Každý týden stejné diskuze na téma úklid.
„Hele a listina Lidských práv a svobod ti nic neříká?“ Byly to drzé děti.
„Ne, ale můžu ti dát pár facek a číslo na Linku důvěry. Přestaň diskutovat nebo ti k tomu přidám umytí těch upatlaných dveří, do vašeho pokoje.“ Začala jsem zvyšovat hlas.
„Brácha, makej.“ Sinda měla na starost koupelnu a jako malá „ženská“ ji uklízela trpělivě a dobře. „Nebo si ten věčně počůranej hajzlík, umyješ sám. ´Si nemůžeš sednout, asi bys nebyl správný chlap. Makáme, makáme, chci jít ven.“
„Trhni si, vlezdoprdelko, táta si taky nesedá… A tak to šlo celé dopoledne, než se byt stal bytem a ne útulkem bezdomovců.
Teď je to všechno na vás. Mnohem horší je, že jste mezitím vyměnili malý útulný byt, za dům na vsi. Z šedesáti metrů čtverečních jsou dvě stovky metrů (vč. sklepa) a že čtyř oken jedenáct a zahrada k tomu. A to je sakra rozdíl. Také si uvědomíte, že se otec rodu dokázal úspěšně všem těmto činnostem vyhýbat. Žil zřejmě v domnění, že bytem prochází robot, který tohle vše dělá sám. Zjistíte, že ty ubohé dětičky byly pro vás nedoceněná pomoc, a že v době úklidu, se patriarchovi rodu nějak podařilo stát se neviditelným. Pak nastane tvrdý boj o to, nesejít ze světa coby vyčerpaná a udřená uklizečka, kuchařka a zahradnice. A nastanou diskuse jiné a přeci tak podobné.
„Já utřu prach, umyji koupelnu a uklidím sklep. Mezitím se mi bude prát prádlo.“ Snažím se rozdělit aspoň trochu spravedlivě úklid domu, mezi nás dva trosečníky, v pustém domě. „Ty vyluxuješ a budu ti zauzlovaná, když posekáš zahradu a znova srovnáš to spadlé dřevo za barákem.“
„Můžu si aspoň dočíst noviny?“ Je na něm vidět, že se po jeho maličkosti chce příliš.
„Ne, protože já bych si taky ráda odpoledne sedla a měla hotovo.“ Opáčím rozhodně.
„To dřevo může počkat.“ Smlouvá, jakoby mu noviny mezitím utekly. „Není nic horšího než číst den staré noviny.“
„Nemůže počkat, protože celá ta hranice spadla na sousedův pozemek.“ Štve mě a je to na mě vidět. „Já ti říkala, že to spadne ty chytráku. Poslal jsi mě do háje, ať se nestarám. Mazej zlato, začínáš mě štvát.“
Vztekle složí noviny: „Ty mě vůbec neštveš. Takový bordel tu zase není, abys mě musela znásilňovat.“
„Ještě chvíli a poteče krev, jsi horší než ti tvoji pancharti.“ Už zuřím a on z toho má děsnou radost.
„Domácí násilí ti nic neříká, viď? Už tě vidím, jak deset dní šmajdáš kolem domu a nesmíš dovnitř.“
Je mi jasné, že hraje o čas, ale přeci jenom jde pro lux a začne předsíní. Laskavě ho upozorním, že se začíná od shora a on, že dře jako Bulhar a já ho ještě „buzeruji“. Za chvíli lux kvílí jak požární siréna. Pak se dvacet minut snažím z vysávací hadice dostat jeho ponožku, kterou neviděl a vysál. Černou na krémovém koberci. Je fakt, že mu to jde rychle a já se snažím nemyslet na to, že tímhle fofrem se na to mohl vykašlat rovnou. Farizejsky prohlásím: „Páni, tak takhle bezva bych to nevyluxovala, já nemám tu sílu na to přitlačit.“ Vím, že příště prodře koberce a nenechá na nich ani chloupek. Nafouknutý jako krocan, nad svojí dokonalostí jde pracovat ven.
V následujících dnech poslouchám, vynesl jsem TI odpadky, koupil jsem TI ten chleba (a všechno co mu napíši), donesl jsem TI to prádlo ze sklepa. A také uklidil jsem TI ty bedny vína (víno nepiji), vytřel jsem TI předsíň, vybral jsem TI peníze, posekal jsem TI zahradu, umyl jsem TI auto, vyměnil jsem TI žárovky, spravil jsem TI tu baterii v garáži. Na slovo TI začínám mít alergii. Možná ho časem naučím říkat NÁM. Je zajímavé, že někde ztratil tu svoji schopnost stát se neviditelným.
Na účet syndromu prázdného hnízda si také můžete připsat: Zvedne se vám účet za telefon, protože každý den voláte svým dětem, jak se mají, co dělají. Zvednou se vám výdaje, protože co chvíli se jim nepodaří (a oni neví, jak je to možné) vyjít s penězi a žádají o půjčku (bezúročnou a nenávratnou). Přídavky na děti by měli rodiče brát do doby, než se potomci vdají či ožení a ještě aspoň pět let poté.
Když přijedou, považují se za návštěvu a předpokládají, že budou jako návštěva obslouženi. Synáček si musí především zkontrolovat stav jídla v lednici (mám pocit, že nejí tři dny před příjezdem) a ještě rok přijíždí hlavně proto, by vám hodil pytel špinavého prádla a vzal si čisté. A vy jste kupodivu rádi, že je vidíte. Vrháte se jim kolem krku, pusinku sem, pusinku tam. Sinda se ptá: „Potřebuješ s něčím pomoc?“ Ta holka se mi tedy opravdu povedla. „Ne, povídej, co je nového?“
Zjišťuji, že mi moc chybí. Chybí mi ty večery, kdy někdo přinesl poslední „pecku“ co dávají v kinech, já udělala popcorn a seděli jsme spolu, dívali se na ty Pány prstenů, Harry Pottry a jiné. Chybí mi i to, že nic mimo nepořádku nedělaly (dělaly).
Chybí mi moje „děti“, jejich objetí, loučení se ráno a vítání se večer. Hnízdo je prázdné.
Tipů: 24
» 05.09.13
» komentářů: 22
» čteno: 2081(26)
» posláno: 0
» nahlásit
» 05.09.2013 - 20:10
Já se celou dobu chechtala a pokyvovala hlavou na znamení souhlasu všeho co píšeš, je to tak VÝSTIŽNÉ, vtipné a pravdivé, bezvadně zparacované.
Akorát ten konec je nečekaně dojemný, ale bohužel taky pravdivý a výstižný. :-)
ST
Akorát ten konec je nečekaně dojemný, ale bohužel taky pravdivý a výstižný. :-)
ST
» 06.09.2013 - 08:46
Pecka. Mě to teď čeká a tak jsem si zavzpomínal jak jsem jezdil já k rodičům :-)) je to přesný. Dík :-))
» 06.09.2013 - 10:00
1
.
vlastně už jsem ji četla včera, jen jsem přemýšlela co na to odpovím
a dnes ? jsem na tom stejně jako včera...
vím jen jedno, žes' tu mnoha ženám promluvila jejich duší :)
a taky vím, jak mně kamarádka, která je sama, s něžností závidí, že nás je tu pořád jako mravenců v mraveništi...a já toužím po jejím... :)))
jsi autorkou, která umí promluvit či báječně psát !!!
už jsem Ti řekla, to nenech jen tak !!!
:)
vlastně už jsem ji četla včera, jen jsem přemýšlela co na to odpovím
a dnes ? jsem na tom stejně jako včera...
vím jen jedno, žes' tu mnoha ženám promluvila jejich duší :)
a taky vím, jak mně kamarádka, která je sama, s něžností závidí, že nás je tu pořád jako mravenců v mraveništi...a já toužím po jejím... :)))
jsi autorkou, která umí promluvit či báječně psát !!!
už jsem Ti řekla, to nenech jen tak !!!
:)
» 06.09.2013 - 10:53
kasparoza: tak, že děkuji. Jen tak jak jdu životem si sbírám střípky a občas nějaký zaznamenám. Doby kdy jsme řešili zda je lepší zlo snášeti či činiti už mám za sebou :-)))).
» 06.09.2013 - 10:59
Lota: děkuji moc, víš to moje psaní je takové syrové, nepoetické, žádná převratná témata už neřeším, protože většina problémů jsou prkotiny, kterými si zbytečně někdy otravujeme život. A jako ženská tedy spíš rozumím světu žen, takže většinou je pro stravitelné pro ně. Ale snad někdy bych se mohla pokusit ty fejetony... nevím, ale díky za podporu, dává mi to chuť psát dál.
» 06.09.2013 - 11:37
Že by děti nějak výrazně ušetřily rodičům práci, toho jsem si zase nevšiml. Pokud vyletí z hnízda, což se už napůl stalo, budeme práce spíše ušetřeni my. Ale to je jak si to kdo zařídí. Syndrom prázdného hnízda bude v něčem jiném. Málokdo umí být sám, nemuset se o nikoho starat. Ale - jsou tu ještě naši rodiče, ne? Co takhle občas navštívit naše rodné hnízdo?
No a to TI? Špatně si to vykládáš. Manžel tím chce zdůraznit, že to dělá PRO TEBE z lásky. Možná by se těmi činnostmi ani nezabýval, kdyby neměl pro koho...
No a to TI? Špatně si to vykládáš. Manžel tím chce zdůraznit, že to dělá PRO TEBE z lásky. Možná by se těmi činnostmi ani nezabýval, kdyby neměl pro koho...
» 06.09.2013 - 11:44
Siorak: Tak je mi občas smutno, zvláště když lítám k popelnici s odpadky :-). Tady nejde o samotu, koníčků máme, že čas nestačí, ale občas nám smutno je. Ale jdou si svojí cestou, a my jim do toho nemluvíme. Rodiče už nemáme, bohužel, tak za nimi jen na Dušičky. Děkuji za komentář.
» 06.09.2013 - 11:54
Jo. Jdou nám na nervy. Někdy strašně. Ale potom nám stejně strašně chybí.
Mám jen jedno ST
Mám jen jedno ST
» 09.09.2013 - 12:36
za chvíli budou vnoučátka a to je satisfakce pro mnohé rodiče...
kdysi jsem ve zlém odešla z domu a každý večer stála na ulici pod lampou a koukala do osvětleného okna rodičů v druhém patře...
kdysi jsem ve zlém odešla z domu a každý večer stála na ulici pod lampou a koukala do osvětleného okna rodičů v druhém patře...
» 09.09.2013 - 12:55
la loba: asi i my "děti" jsme to nenesli nejlépe. Já řvala jak hyena, když jsem přijížděla domů a z vlaku viděla oprýskané hnusné pavlačové domy Libně :-))). Do kina jsem chodila až po týdeníku, páč začínal pohledem na Hradčany a řvala jsem znovu :-). Stýskalo se mi taky. Děkuji za komentář i za zastavení.
» 09.09.2013 - 13:20
listino lidských práv...kde jsi byla celé roky když jsem luxovala, prala , žehlila, myla okna...:-)..a s nostalgií vzpomínám na moje dva malé kluky jak se mnou se zaujetím a u kafe "tři v jednom " mastili karty:-)
» 09.09.2013 - 13:43
básněnka: no, kde byla viď :-))). Tři-IN to bylo také moje kafe, teď koupil můj majitel stroj a holka nic moc.
Děkuji za přečtení i komentář.
Děkuji za přečtení i komentář.
» 09.09.2013 - 14:09
Jsi fakt fakt výborná. Čtu tě tak moc ráda. Tohle dílko je skvělá věc. Zrovna minulý týden jsme (rodiče) řešili naše dítka (jací jsou to bordeláři, jak vše opakujeme, kde se stala chyba)..prostě klasika. A naše hořekování jsme ukončili - máme je rádi, ale to ti je taková paráda, když jsou z domu a je tam klid a uklizeno. Prostě se jen kocháme... Ale je fakt, že na chvilku je to vážně prima...ale napořád?... ST **
» 09.09.2013 - 23:49
E.T.Jane: Děkuji moc za pochvalu. Jsem ráda, že ty moje střípky ze života aspoň někoho pobaví. Protože si myslím, že i na věci, které nás kdysi drtily, se s odstupem času můžeme podívat s humorem. Nakonec jsme se tu shodli, že trpí i ty naše "děti", když o mama hotel přijdou. Ale tak to je, jednou si půjdou vlastní cestou a jen my se o ně budeme bát pořád dál.
» 11.09.2013 - 16:34
krizekkk
Já delší útvary už moc nečtu, ale tohle se číst dalo. :-) ST
» 14.09.2013 - 13:24
Děti odejdou a platí, že většinou se postupně vzdalují... Přijdou, až když něco potřebujou:) Pak je důležité pěstovat dál vztah s mužem - manželem nebo přítelem. Nejde jen o dělbu práce, ale o vzájemné porozumění. Když jsou společné zájmy, jde to asi snadněji, ale vztah by se měl ladit a rozvíjet k dobrému, bez ohledu na záliby, až do konce života.
Píšeš, Ermo, tak pěkně, že si tě dávám do svých oblíbených:)
Píšeš, Ermo, tak pěkně, že si tě dávám do svých oblíbených:)
» 14.09.2013 - 17:20
Ardina: Děkuji velmi za tvůj milý komentář a jsem moc ráda, že jsi mě přiřadila ke svým oblíbeným. Doufám, že tě nezklamu.
S těmi vztahy máš naprostou pravdu, ale pokud jsme jako rodina měli společné zájmy, tak v nich člověk dál pokračuje. A "děti" se dál přidávají. Jako na př. lyžování a pod. A myslím, že je i důležité, aby na druhou stranu měl každý nějakého toho svého koně.
S těmi vztahy máš naprostou pravdu, ale pokud jsme jako rodina měli společné zájmy, tak v nich člověk dál pokračuje. A "děti" se dál přidávají. Jako na př. lyžování a pod. A myslím, že je i důležité, aby na druhou stranu měl každý nějakého toho svého koně.
» 03.11.2013 - 00:14
Díky, jsem ráda za pohled z druhé strany - jsem nejstarší děcko, co se odstěhovalo od rodičů před třemi lety, letos i oba mí bratři... mamka si občas stěžuje, že odešli oba najednou a je tam tak prázdno. A když přijdu na návštěvu, pořád se ptá, jestli něco nepotřebuju, co by mi mohla dát a pod., což jsem dříve zažívala jen u babičky...
» 03.11.2013 - 10:40
Kapika: Díky za komentář, ono se to prostě točí pořád dokola. Jednou budou odcházet tvé "děti" a taky se s tím budeš muset naučit žít. Blbý je, že i když mají děti padesát a více let, pořád jsou to děti. :-). Prostě srdce matčino...
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Moje můry na literárních webech | Následující: Skleróza