Hledání totemového zvířete

Jedno páteční odpoledne jsem se nechala inspirovat příspěvkem o totemovém zvířeti. A tak jsem si říkala "nové tetování by se hodilo, a totemové zvíře by bylo dobré téma" a k vlaštovičce by mohlo přibýt další zvířátko.
Nuže pustila jsem se do hledání. Přečetla jsem pár návodů, jak meditovat a zkusila začít něčím známým. Zapálila jsem své oblíbené svíčky, aby uvolnily příjemnou vůni, vysvlékla jsem se z šatů, rozpustila si vlasy a ulehla na postel. V leže, uvolněná jsem se začala propadat do ticha a vůní.
Jak jsem si vyčetla v několika článcích, je dobré si na úvod představit schody v barvách duhy. V mé vizi se sice schody objevily, ale jen jako obraz, nic plastického, nemohla jasem po nich jít. Uvolnila jsem tedy svou mysl a ponechala si jen pocit barev duhy, kde červená je vědomí a dále se přes oranžovou, žlutou, zelenou a modrou dostanete až k fialové, která představuje podvědomí. Na schodech to nefungovalo. Navíc mi stále přicházeli věty typu : nespěchej.

Vše se vyjeví v pravý čas.

Poslechla jsem tedy tento svůj vnitřní hlas a v podstatě se zpomalila. Najednou se přede mnou objevil červený kámen, vyčnívající z vody. Udělala jsem tedy první krok a stoupla na něj. A náhle se objevil oranžový...hurá pomyslela jsem si. Cesta se mi ukazuje sama, tak teď honem na žlutý...a byla jsem zase na začátku. Nespěchej. Tuto cestu jsem prošla asi třikrát, díky své zbrklé a nedočkavé povaze si všechno jen prodlužuji. Nakonec se ale přeci jen objevil onen fialový kámen, zasazený z části do vody a z části už do druhého břehu. Rozhlédla jsem se, abych viděla, kde to jsem.
Ocitla jsem se v nádherné krajině, na břehu jezera, kde přes pár skalnatých výběžků přechází břeh rovnou do hustého lesa. Cítila jsem se jako doma. Ten pohled mi byl tak známý a příjemný, že jsem se rozhodla posadit se na břehu k jednomu kameni, který mi nabídl oporu. Jak jsem dosedla, cítila jsem velké objetí ze země. Poprosila jsem tedy své vnitřní zvíře o návštěvu. Prosila, ať se mi ukáže. Na kameni se objevila veverka, která mě ale jen okoukla a zase zmizela, v lese jsem zahlédla obrovského hnědého medvěda, který zpozoroval mou přítomnost, ale dál se nerušeně drbal o strom. A pak ještě několik dalších zvířat, až mi z toho šla hlava kolem. Tak které, které je to mé? Opět se ozvalo: vše se vyjeví v pravý čas.
Opět jsem uposlechla. A jen seděla, nehledala, užívala si přítomnost na tak krásném místě. Z meditace jsem začala přecházet do spánku. Moje tělo i mysl byla naprosto otevřená a uvolněná. A pak najednou se přede mnou objevil vlk. Jeho hlava byla přímo přede mnou. Viděla jsem jak mu v masce přechází bílá barva do šedé až černé. Svým čumákem se přiblížil k mému nosu a dlouze se mi podíval do očí. A pak jsem usnula.
Po probuzení jsem se začala probírat tím, co jsem prožila. A začala si uvědomovat vlka. Ale jakoby to stále nebylo ono. Druhý den jsem se sešla s pár přáteli. Během společných chvil se naskytl okamžik, kdy jsem se v sobě na to místo z meditace zase vrátila. A v mžiku jsem opět viděla onoho vlka, jak ke mě přichází z lesa. Jenže to nebyl vlk. Je to vlčice. Divoká, svobodná vlčice. Která se stejně tak umí pomazlit, jako roztrhat svou oběť. A tak jsem našla svou Vlčici, její jméno mi prozradila až další den. O té doby jsme spolu pořád. Je mi průvodce, mentorem, ochráncem a hlavně je mou láskou a věčnou společností. Je mnou.