Loučení s létem

A tak běžela. Lesem. Vlasy se jí zachytávaly o větve stromů. Ztrácely svůj lesk. A všude byly stříbrné míče. V tom lese. Skákaly. A ona běžela. A ty větve. Vlasy. V dálce byl slyšet smích vesmíru, vesmírného ticha. Nebo něco podobného. Z nebe padaly propisky, které už nepíšou. A ona stále běžela, kolem trati. Ve vlaku průhlední cestující, ukazovali na ní prstem. Ale nesmáli se jí. Jen se tiše rozpouštěli. Jako hadi na poušti. To ona spouští tu televizi. Dálkovým ovladačem ze stromu. A zkouší jablko, nebo švestku. Nebo něco úplně jiného. Co cítí teď? Všechny ty pocity a v okolí jen štěkají psi. Potřebuje tu ignoraci od květin a stříbrné balony zmizely. Křídou namalovaná holubice letí přes moře. Zvuk křídel rozezněl zvony. A šaty potřísněné červeným vínem. Stále ten maraton. Přes celý svět a vesmír. Za tou jedinou hloupostí. Blbostí. Bublinou. Technicky tě miluje. Automaticky pláče. V bezpečí hnízda zpívá Chybíš mi, chybíš mi, chybíš. Chybuješ. A pak pomalu umírá. Poslední letní joint.