Přívěšky 1. Kapitola-1. den školy

7:10 zazvonila v pokoji Viky Salerové na nervy jdoucí melodie "crrrrr, crrrrrr!". Okamžitě sebou trhla a zpod peřiny vytáhla ruku, aby budík vypla. Po chvíli se odhodlala vylézt celá do té hrozivé zimy, která jí čekala mimo postel.

"Sakra!.. To je ale kosa! Kde jsou teplá letní rána?" řekla si Viky sama pro sebe a celá se zachvěla, jak se na ní přihnal ledový vánek zpola otevřeného okna.

Když se pomalu doplahočila ke skříni, začala pečlivě vybírat, co si dnes vezme na sebe. První den. Musí udělat dojem na nové spolužactvo a především dobře zapůsobit na čarodějnickém studiu. Po 10 minutovém přemýšlení si vzala pasovou, přiléhavou, černou sukni a v ní zastrčené béžové, přepadavé tílko. Přes to přehodila ještě modrofialový svetřík, ke kterému doladila boty a navlékla silonky. Nejdelší dobu strávila asi v koupelně, kde si upravovala už i tak dokonalý obličej a vlasy. Své krásné oči zbarvené do zelena obehnala černou linkou a ještě víc si zdelšila řasy řasenkou. Nakonec své nezkrotné vlasy, skoro až do ruda sepla do ležérního drdolu. Vše bylo hotové. Mohla vyrazit.

Při odchodu si ještě zpod svetříku vytáhla přívěšek ve tvaru slzičky, kterou obepínal had. Slzička byla průhledná a uvnitř v ní se nacházelo zelené světélko, které se směrem k okrajům proměňovalo v žluté, stejně jako Vikyiny oči. Na vrcholku slzičky se světlo zbarvovalo až do ruda. Slzička působila strašně vesele a smutně zároveň. Byl to malý kousek štěstí. Bylo to něco, co na Viky vždy upoutalo pozornost. Něco vyjímečného.

Viky tohle ráno nemusela ani snídat. Její matka nebyla už doma, aby jí donutila něco sníst a Viky takhle brzy neměla hlad. Byla zvyklá z prázdnin na snídani o půl jedenácté. Sama dobře věděla, že než si zvykne na školní režim, tak to chvíli potrvá.

Zavřela za sebou dveře a vydala se do prava dlouhou nekončící uličkou. Vycházela v 7:45, aby první den přišla v čas a radši dřív. Jinak jí to do školy trvalo necelých 5 minut. Zdálo se, že ulička nekončí, ale asi po 10 metrech se nacházela na uličce malá odbočka opět do prava. Byla to zkratka. Ale málo kdo o ní věděl. Prošli byste okolo a ani si nějaké odbočky nevšimli. Když vyšla ze zkratky, stačilo přejít silnici a stála před školou.

Otevřela dveře do velké budovy a vešla. Byla nervózní. Procházela velikými chodbami a potkávala davy lidí. Každý z nich byl úplně jiný. Ale něco je všechny spojovalo. Byli krásní a na krku jim všem vysely slzičky.

"Snad jsem už nevlezla do portálu. Co tu všichni s mocí dělají? Mám být na obyčejné střední škole..." zamumlala si Viky.

Očividně jí slyšela nějaká dívka. Hned se k ní přihnala a hodila řeč.

"Prý nám to všechno vysvětlí na první hodině. Jsem tu taky nová, ale něco o tom už vím. Chodí sem můj o rok starší bratr. Tak mi toho hodně pověděl. Ale všechno vyžvanit taky nemůže", pověděla neznámá dívka.

"Aha" odpověděla Viky krátce. Nechtěla se tu s nikým vybavovat. Natož si hledat nové kamarády. Když opustila základku, tak si řekla, že se bude plně věnovat studiu. Kamarádi až na třetím místě. První škola a druhá rodina.

"Mimochodem, jsem Sára. A moc mě těší", usmála se dívka.

Poprvé na ní Viky upřela svůj zrak. Její pozornost upoutaly její modré pronikavé oči. Hned potom si člověk musel všimnout lehce zvlněných černých vlasů, které měla Sára rozpuštěné, aby jí volně poskakovali po hlavě, po krku a po ramenech. Její obličej byl na rozdíl od Vikyiného kulatý. Viky ho měla spíše protáhlý. Ale i Sára byla stejně krásná jako Viky. I když úplně jiná.

"Mě taky. Já jsem Viktorie. Ale prosím, říkej mi Viky. Nenávidím to jméno" nuceně jí úsměv oplatila.

"Měli bychom jít, za 5 minut nám začíná první hodina. Pojď za mnou, vím, kde je třída" řekla Sára a vykročila vpřed.

Viky jí následovala. Snažila si zapamatovat, kudy jdou. Ale bylo tu tolik chodeb a chodbiček, že to prostě nešlo.
Nakonec obě stáli před dveřmi do třídy.