Dívám se...

Dívám se na tebe a vidím
matku.
Zoufalou,
smutnou,
bojující,
plnou strachu
a přesto,
či právě proto,
odmítající kapitulaci.
Takhle se rve lvice o svá mláďata,
takhle se rve máma o své dítě…

Je mnoho nepřátel
a jen jedno útočiště,
jen jedno bezpečí,
jeden přístav naděje.
Jenže jak pomáhat,
když tomu, kdo nechce,
když se brání,
když vzdoruje tvé lásce…?

Cítím únavu.
Z tebe,
z mláděte,
z telefonu, který přináší další zlou zprávu,
ze svých promarněných šancí,
z tvých marných pokusů
a proher,
ze svých zoufalých pokusů,
tvářit se, že nevidím,
z tvých zoufalých pokusů
tvářit se , že vidíš…

A cítím zlost, která mne naplňuje a sžírá,
cítím zlost pro nevděčnost
a odpor
a vzdor
a hloupost…

A cítím bezmoc
pro zoufalství
a cítím strach.

A cítím bezmoc
porážet nemoc
a smrt.

Jak pošetilé je mládí,
které nevěří na smrt.
Jak pošetilé je stáří,
které už nevěří v život.
Jak pošetilí jsme my,
kteří věříme,
že je možné
to změnit…