Vzkaz v láhvi

Jako pomíjivost života jednou pominu i já. Můj prach se ztratí někde ve vlnách jako tento můj vzkaz. Chci ovšem, abys věděl, můj vysněný, že přestože jsem tě nikdy nenašla, život bez tebe byl chudý. Vždy, když se nad ránem ztratil měsíc a při každém západu slunce jsem nesnesla tíhu samoty, která mne obklopovala i ve chvílích přeplněných sálů. Zkoušela jsem si vymyslet tvůj hlas, který objímal i ve chvílích ticha, tvou podobu, co byla krásnější než veškeré podobizny ze štětce Michelangelova a tvůj úsměv, kteréhož bych se nenasytila, ani kdybys existoval. Zkoušela jsem tě namalovat – ale nikdy jsem nedosáhla takové dokonalosti jako má fantazie. A zkoušela jsem tě také najít – vždy však marně. Byla jsem ochotna obětovat veškeré své ctnosti jen pro to, abych tě našla… Svou krásu, inteligenci i nevinnost. V podstatě jsem během těch let přišla o rozum a touhu po čemkoliv jiném hledáním tebe. Chci ti ale říct, že ani na chvíli jsem nepomyslela na to, že je mé hledání zbytečné. Každý okamžik, kdy jsem byla v myšlenkách s tebou, mne naplňoval a zaháněl mou neskutečnou bolest způsobenou tvou neexistencí. Ano, je to paradox, ale v mé mysli byl po celý ten čas naprosto logický. A teď, na sklonku mého života, alespoň doufám, že tento vzkaz jednou najdeš a budeš si moci říct, že pro tebe někdo žil a také zemřel. Ať jsi kdokoliv… Miluji tě…