V ranním šeru

Někdy je radost, někdy tíseň
je smích co léčí
a pláč, co z duše vyloudí jen
smutnou píseň.

Píseň palčivou a tolik, tolik smutnou,
jako když koně
únavou navždy usnou.

Je tráva a obilí, co se sklání
a v tu chvíli se smutku
nikdo neubrání.

Je život, co motá se stále v kruhu
a láska a stesk po svém druhu,
po milování v ranním šeru
a poslouchání ptáků
za dlouhých podvečerů.

A v tom okouzlení já přemýšlel
jsem, jen jestli nekonečný život
je opravdu zázrakem.

Protože, kde nic není,
nic nebylo by dál.

Tam, kde by stál rozbořený kostel,
dál by rozbořený stál

Opilci by pili déle.

A člověk smutný,
by se stejně zastřelil a našli
by ho ráno ležet u postele.

V tom ranním šeru jsem zaslechl
píseň, zpíval ji chlapec, snad sotva
po pás dospělého věku.

Zpíval krásně, tak tiše,
že sevřelo se mi něco v břiše,
co už tam dlouho nebylo.


Zpíval, jak slyšel střelbu od jejich domu,
jak padali jablka, zatímco běžel pryč od těch hromů
a jak matka s otcem leželi rozstříleni.

A kde ticho je prázdno už nic není.....


Pak dozpíval a pláčem se zalykal

Já pomalu jsem vstal a se zásobníku
náboje vysypal.

Přes okno prázdnou láhev jsem prohodil
a zahlédl kostel, co už napůl rozbořený
byl …

Můj krok, má touha zase žít, to ráno
nechtěl jsem se už zastřelit..


Za pláčem jsem šel přes pavlač,
podél šedých zdí, až na ulici, co byla bez lidí.


A docela v rohu na hromadě nábojnic
seděl tam chlapec a křičel z plných plic,
vzal jsem ho do náručí a odnášel ho pryč.

Šli jsme tmou, co nejdále od smrti
a někdy druhého rána jsme usnuli
v objetí...

A kolem les a louka, i skřivan ještě spal,
když smutek jsem pod nejvyšším stromem
zakopal....

Teď žiji dál a zpívám a všechny ty hrůzy
odnes čas a ten hoch je šťastný
tomu co bylo napospas....


Někdy je radost, někdy tíseň, ale my spolu,
my dva v zapomenutí všeho bolu,
jsme šťastní a to krásný začátek.

A tomu chlapci pro zbytek života
patří navždy jen můj vděk...........