Filipojakubská noc II/II

Završení hororové povídky.
» autor: Petrs
Zbýval poslední den do konce dubna. Petr se neodvážil riskovat zdraví své ženy a nenarozeného dítěte, a proto neřekl Marii nic, co se o své tetě a domě, ve kterém žijí, dozvěděl. Netušil, že žádná další noc, po celých třicet let, mu už nepřinese klidné spaní.
Na druhý den, po návštěvě strýce Vinty, se odpoledne, jakmile přišel od posledního nemocného, vydal na místo, ze kterého se mu zrychloval tep. Na půdu.
Vzal si s sebou koště a hned, co vyšel nahoru, začal zametat špínu z podlahy, aby si prohlédl červené obrazce. Byly všude. Prapodivné čmáranice, které se místy překrývaly a pomateně zaplétaly do sebe. Někde rozpoznal oko, které se často opakovalo v různých velikostech, jinde zase rostliny. Spoustu rostlin. Byl tam také půlměsíc, který připomínal srp, jenž používali druidové při sběru bylin. A spousta roztodivných geometrických obrazců, které tam mohla zanechat jen poblouzněná mysl.
Nic z toho však Petr ani po dlouhém dumání nepochopil. Sklesle sešel za svou ženou, která už jen celé dny polehávala a čekala, kdy se začne o svůj příchod na svět hlásit její plod. Bude rodit doma, to bylo jasné. Její muž byl přece lékař a blízko bydlí bába Pankrácová, zkušená porodní bába.

Dalšího rána, při odchodu z domu, potkal před brankou sousedku Šarmanovou. Připadalo mu, že je den ode dne ošklivější a že její bradavice postihl nějaký růstový syndrom.
„Pane doktor, dobrého rána přeju!“
„Zdravím, sousedko! Copak, vy na mě čekáte?“
„Ano,“ podívala se letmo kolem sebe, jako by chtěla zjistit, zda je někdo nesleduje, „neco sem vám přinésla.“ Přistoupila k němu blíž a z kapsy své zástěry vytáhla malý váček z hnědé, ošuntělé látky.
„Tady. To je pro vašu ženu… je teď moc zranitelná a ten váš barák… ten ju neochrání…“
„Cože? Před čím by ji měl chránit?“
„Před všeličím! Sů to bylinky, ale ne enom tak obyčejné bylinky. Pomožů jí, to mně věřte.“
„To je od vás… milé. Víte co? Běžte za ní. Můžete jí to dát sama, já už musím jít, i tak jdu pozdě.“
Stařena si ho podivně prohlédla a pak jen lehce kývla hlavou.
„Dobře. Běžte, pane doktor, běžte. Nebudu vás víc zdržovat,“ pousmála se a odkryla sadu shnilých zubů. Ach, krásy venkova, pomyslel si Petr, odvrátil zrak od tesáků své sousedky a vyrazil směrem k domu Čundrlových, jejichž děd už dlouhou dobu nevstal z postele a potřeboval lékařské vyšetření jako sůl.

***
Třicet let jsem se schovával jako prašivý pes.
Třicet let.
Tisíce dní a tisíce nocí. Dny plné strádání a schovávání. Žádné přístřeší, žádné pohodlí.
Již dávno nejsem Petrem Kalvarem. Lidskou tvář jsem ztratil oné noci. Nikomu bych nevysvětlil, co se stalo a proč se to stalo. Však to také vysvětlit nelze. A ani já za mých mladých let bych tomu nevěřil. A proto jsem jen utíkal. Před spravedlností. Ne, před spravedlností ne, před lidskými zákony, které mě odsoudily z vraždy. Kdyby jen ti druzí věděli…
Už třicet let jsem neprospal celou noc. Ne, že bych si nezvykl na ruchy okolních ulic a otravné tulácké psy, ale jakýsi výrůstek v mé hlavě, jakýsi nádor, kterému se říká svědomí, mi nedal spát.
Petrolejka v sobě ukrývala poslední zbytky oleje. Tma přichází. A sní i můj osud. Myslel jsem, že to pár dní bude trvat, ale cítím, že tomu tak nebude. On už ví, že jsem tady… a přijde.
Po těch letech jsem zapomněl, jak vlastně Marie vypadala. Žádný její obrázek jsem si tehdy nestihl sebrat s sebou. A tak už jen marně lovím v paměti a tu a tam ve víru všech vzpomínek uchopím malý kousek její podoby. Náznaky, obrysy, vše v neprostupné mlze… Možná že ji ještě dneska uvidím znovu a – PRÁSK!
Vyskočil jsem ze židle. Srdce rozproudilo všechny mé tepny. Podíval jsem se do okna. Po skle právě sklouzávalo tělo mrtvého havrana. Dopadlo na parapet a sjelo na zem, do tmy. Stál jsem tam jako přikovaný a snažil se prohlédnout dál do temnoty, ale mé oči byly příliš staré.
Sednul jsem si zpátky.
Tak mě přece jenom viděl. Možná to byl pozdrav, možná výsměch… nebo varování?
Zpotil jsem se v jedné vteřině. Byla to hrůza, které se ze mě chtěla dostat ven. Ale to bylo nemožné, protože tu noc jsem v sobě už nic jiného než hrůzu neměl …

***
Pro Petra to byl další z náročných dnů. Z práce přišel domů až večer. Marie již v klidu odpočívala na své posteli.
„Miláčku?“
„Ano?“
„Jak se ti dneska dařilo?“
„Byl to děs. Šíří se tu nějaká infekce, má ji každý druhý dědek v okolí… ale to není důležité, jak se cítíš ty?“
„Je mi mnohem lépe. Dneska tu za mnou byla Šarmanová.“
„Vím, poslal jsem ji tu.“
„Dala mi skvělé byliny, cítím se po nich stokrát odpočatější.“
„To jsem rád,“ na jeho tváři vyrašil úsměv.
„Dneska je poslední duben, filipojakubská noc. Lidé šli na kopec zapalovat vatru, měl by ses tam jít za nimi aspoň na chvíli podívat.“
„Něco ti povím, lásko. Kašlu na všechny ostatní lidi. Dneska jsem tu jenom pro tebe.“
„Ale já to myslím vážně. Byl tu nějaký starý pán, říkal mi, že se znáte. Hledal tě a vypadal dost nervózně. Prý našel jednu knihu a potřeboval by si s tebou promluvit.“
„Starý Vinta…“ jeho hlavu zatěžkalo mnoho útrap. Co jen sakra chtěl? Jakou knihu mohl najít? Možná to má co dočinění s tetou.
„Ano, strýček Vinta, tak mu říkají. Už jsem na to zapomněla. Vypadalo to naléhavě. Říkal, že se dnes setkáte na kopci, u vatry.“
„Já… probírali jsem důležitou věc…“
„Proto bys tam měl jít. Vždyť můžeš být za hodinku doma. Neboj se, ještě to tu bez tebe chvíli vydržím,“ usmála se na něj. Její úsměv byl ten nejlaskavější na světě.
Petr si ztěžka oddychl.
„Dobrá, miláčku. Do hodiny jsem zpět. Věř mi.“
***
Vzduch ztěžkl. Bylo mi nesnesitelné horko, i když byl pozdní podzim. Pot mi stékal po celém těle. Třásl jsem se na židli a dusivě oddychoval. Křížek, jenž jsem třímal v levé ruce, se už snad roztopil. Stejně byl zbytečný. Že já blázen myslel ještě na křížek.
Cítil jsem, jak nade mnou spřádá svoji pavučinu sama smrt. Hutnou a lepkavou síť bolesti a utrpení. A až přijde čas, vše na mě spadne. Jako mávnutím proutku mě omotá do kukly šílenství a pomalu udusí. Tak mi patří…
Opustil jsem svého syna… ale to přece nebylo mé dítě. Ne! Mé dítě zabila ta zpropadená… možná to byla jenom zkouška od samotného boha. Kdybych se býval rozhodl jinak, vše by nemuselo končit dnes a tady. Třeba jsem mohl mít lepší život… ale kde! Život bez Marie? Tu už by mi nikdo nevrátil. A Ono by mi jenom připomínalo ten osudný večer. Tu chvíli, kdy zemřela.
Venku cosi prošlo. Pod okny.

***
Petr se snažil jít rychle. Za půl hodiny se černou tmou vyškrábal k vysokému pahorku, na jehož vršku se veselily desítky lidí, nesouměrně rozvrstvených kolem mocného ohně uprostřed. Procházel kolem všech hodujících a zrakem monitoroval okolí. Kde jen ten Vinta je?
Nevnímal vtíravé pozdravy spoluobčanů. Jen očima těkal po všech ostatních. Nikde ho nemohl najít. Na chvíli se zastavil a z jedné konverzace vyrušil muže staršího věku.
„Prosím vás, pane, neviděl jste tu náhodou pana Vintu?“
„Starého Vintu? Ehm… viděl. Šak seděl pár lavek za vama. Ale už šél dom, to jó. Bude to už náká chvíla.“
Už šel? Možná se mu nechtělo čekat. Musím za ním, třeba našel něco důležitého. Rychlým krokem sešel z kopce a mířil na samý začátek vsi. Každý dům zel prázdnotou, v téhle zatuchlé díře není jinší zábavy, než se jít jedenkrát za rok ožrat k vatře. Petr začínal litovat, že se tu se svojí ženou vůbec kdy nastěhoval.
S radostí zpozoroval, že v domku starého muže ještě svítí světlo. Trochu zadýchaný přiběhl k jeho dveřím a zabouchal. Po několika minutách šouravých kroků mu Vinta otevřel.
„Á, příteli! Vítejte!“
„Dobrý večer, promiňte, že ruším, ale dřív to nešlo.“
„Aha… copak nešlo?“
„Chtěl jste mě vidět, moje žena mi to vyřizovala. Prý máte nějakou knihu.“
„Mám spoustu knih, příteli, to je pravda, ale já jsem dneska s vaší ženou vůbec nemluvil.“
Petr se na staříka chvíli zmateně díval a jeho mysl ovládl stále silnější pocit nervozity.
„Promiňte, ale budu muset jít,“ řekl a vyběhl vstříc konci vsi. Rychleji a rychleji. A stejně tak rychle narůstal i jeho strach.

***
Měl jsem to tušit už dřív. Ty kresby nebyly jenom výplod bláznivé mysli. Byl to vzkaz. Bože… oko! To oko mě mělo hned nakopnout! A rostliny… jak jsem mohl být tak hloupý! Vystudoval jsem medicínu a nedokázal jsem pochopit jednoduchý vzkaz? Jednoduchý a tak důležitý!
Budu se za to proklínat do smrti a možná i po ní. Jestli po ní ještě něco je.

Dveře. Panty vstupních dveří zaskřípaly.
Už je tady.

***
Běžel další půlhodinu. V hlavě se mu točil vír myšlenek a cosi smrdutého a nepříjemného se začínalo spojovat v jednu mozaiku. Šílené oko, rostliny, smrt tety Anny. Ona věděla, že zemře, viděla to ve svých vizích! Ukázala tak na vraha. Vraha, který se chystá k něčemu mnohem horšímu. A proto napsala vzkaz.
Sotva popadal dech, ale i tak našel zbytky sil a rozrazil dveře do domu. Přeběhl do ložnice a uviděl prázdnou postel. Otočil to do kuchyně, koupelny, spíže a vyběhl i na půdu. Nic. Marie zmizela.
Chtělo se mu brečet. Zoufalství drtilo jeho srdce, nemohl se nadechnout.
Vyběhl ven, rychle zamknul dveře a zamířil přímo na zahrádku, ale v té tmě nic neviděl, nic… jen z dály uslyšel jakýsi podivný šepot.
Přecházel nervózně sem a tam a snažil se zachytit něco srozumitelného. Došel až k hrázi z vysokých, nepropustných keřů, která oddělovala jejich pozemek od sousedního. Rukama hrábl mezi větve a uviděl oheň. A nejen ho.
Vedle ohně stál velký kámen, pokrytý tmavou látkou, a kolem něj několik lidí, kterým neviděl do tváře, měli přes sebe přehozeny černé pláště. Jeden z nich však stál v jejich čele a cosi předřikoval. Všichni ostatní po něm opakovali. V jedné chvíli začal zvedat obě dvě ruce a Petr v nich spatřil dýku. Vztáhl ji nad hlavu a nahlas začal cosi vykřikovat. A zrovna když své ruce napřáhl nejvýš, spadla mu kápě… vlastně jí. To oko! Škubavé pohyby. Tiky… byla to Šarmanová.
V tom jeden z okolo stojících strhl tmavou látku z kamene a Petr oněměl hrůzou. Ležela na něm spoutána jeho žena. Vůbec se nehýbala, byla čímsi omámena. Nejspíš nějakou prapodivnou směsí té šílené sousedky.
„Ne!“ zařval a vší silou se prodral přes neprostupné křoví, které mu pořezalo obličej.
Šarmanová právě dořekla poslední větu v jakési prapodivné řeči a s divným výrazem ve tváři, snad v něm byl škleb, bodla Marii přímo do hrdla.
Všichni okolo se zděsili. Ne kvůli proudu krve, který tryskal mladé ženě z krku, ale kvůli Petrovi, který přiběhl jako divoký šílenec a po všech řval nelidským hlasem. Hlouček zahalených osob se v momentě rozutekl jako skupinka myší, které nečekaně navštíví mrzutý kocour. Každý z nich zmizel ve tmě, jen Šarmanová s blahým pocitem ve tváři zůstala stát nad umírající Marií.
Rychle se sklonil ke své ženě, ale z jejích očí se již vytratil život. Plakal. Po tváři mu stékaly slzy míchající se s krví ze škrábanců. Naříkal a pevně tiskl její dlaň.
„Nelituj. Posloužila dobré věci,“ promluvila vražedkyně.
V tom si uvědomil, že je tu i ona. Ta prokletá…
Vstal.
V jeho očích zrálo šílenství.
„Ty zkurvená…“ sevřel jí hlavu mezi své dlaně, ale ona ani nepohnula brvou. Jen upustila dýku a svůj fanatický pohled stále upírala na mrtvolu.
„Proč´s to udělala?“
„Aby přišel. Musela zemřít. Tak jako tvá teta, která se o mém úkolu dozvěděla v těch svých bláznivých snech a chtěla mi v něm zabránit. Jenže nikdo nezastaví všemocného pána. Už je skoro tady…cítím ho…“
Třásl se, ovládal ho bezmezný vtek. Sevřel její starou, vrásčitou hlavu ještě silnějším stiskem a mezi zuby procedil: „Táhni do pekel, tam kam patříš!“
Její lebku roztříštil vší silou o kámen, na němž spočívala i Marie. Nikdy neměl tolik síly.
Mozek se začal roztékat po zemi.
Znovu se otočil ke své ženě. Podíval se na její břicho a pak na kámen. Byl mokrý, bože, to dítě je už na cestě ven.
Nevěděl ani jak, ale v momentě doběhl pro bábu Pankrácovou. Ta s ním v noční košili přiběhla ke kamenu a při prvním pohledu na dvě mrtvoly se jí obrátil žaludek.
„Teď tu sakra nezvracejte! Musíme zachránit to dítě!“ zařval Petr.
Oba rychle přistoupili k Marii. Ale přišli pozdě, venku již byl kousek hlavičky, byla rudá jako víno.
„Buďte opatrný, pane doktore… sakra…“ brečela Pankrácová, „kdo to tu všechno udělal?“
„Šarmanová zabila moji ženu. A Šarmanovou… dostala, co jí patří.“
Pankrácová na něj upřela ustrašený pohled. Bála se… možná.
Ozval se křik. Dítě plakalo, bylo živé, ale…
Stařenka svraštila obočí. Petr zůstal stát jako by byl z kamene. V rukou držel dítě, ale nebylo jeho. Malé, červené, bez lidské tváře a nad zadečkem… se vrtěl malý ocásek…
„Pane doktore… zlé síly tu přišly. Prokristapána! Jak sa to mohlo…“
Byl troska. Přišel o ženu a teď taky o dítě. To nemohl být jeho syn. Ta stará čarodějnice z něj udělala zrůdu.
„Prosím vás,“ podíval se na Pankrácovou, „odejděte.“
„Proč bych měla chodit pryč?“
„Tohle nemůže chodit po světě. Je to dílo čar té staré šílené krávy! Musím to zabít.“
„Ne!“ vyjekla, „to nemůžete… vy ne. Pane doktore, utečte, budú vás hledat četníci. Zabil ste Šarmanku. Musíte zmizet odsáď pryč. Já…“ podívala se na tu malou stvůru, „já sa o to už postarám. Nemějte strach. Zabiju to ďáblovo děcko a zakopu na zahradě. Nikdo sa nic nedozví“
Byl jí vděčný. Nemohl přece zabíjet. Odstoupil od kamene, letmo se podíval na svoji manželku a rudé dítě, kývnul na ženu, jež jej držela v náruči a utekl.

Pankrácová přitiskla malou příšeru na svou hruď a odnesla ji k sobě domů pod roušku tmy. Ještě že žila doma sama. Položila rudé dítě na stůl a zabalila jej do černého pláště, který na sobě ještě před chvílí nosila.
„Tady budeš v bezpečí.“

***
Pomalé, tlumené kroky. Bylo jich jen pár, ale trvalo to snad celou věčnost. Před kuchyní se zastavily.
Nechal jsem ho přece zabít.
Smrt po mně natahovala své pařáty. Pot a slzy se mísily na mé třasem rozvířené tváři. Urputně jsem sledoval kliku. Zlehka sjela dolů a dveře se jemně přiotevřely.
Mé líce spaloval urputný žár strachu. Nedalo se tu dýchat.
Místnost zaplavila pachuť síry.
Dlouhý, nesnesitelný skřípot pantů.
Funění. Horký vzduch vycházející z jeho nozder.
Vítej, synku.
Tipů: 4
» 16.08.13
» komentářů: 6
» čteno: 861(10)
» posláno: 0


» 16.08.2013 - 14:37
Hazentla
dost dobrý... palec hore :)
» 16.08.2013 - 15:50
Hazentla: Díky! :)
» 17.08.2013 - 22:48
S prominutím... No ty vole...
Naprosto parádní!! ST
» 18.08.2013 - 08:57
Rezkaaa: Díky moc! :)
» 03.01.2015 - 21:45
Petrs: perfektní, dlouho jsem si tak nepočetl, oba díly
poprvé jsem typoval od vstupu do Libresu... ST
» 04.01.2015 - 23:19
ještěr: Děkuju moc! :)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Filipojakubská noc I/II | Následující: Zelené vrchy

© 2011 - 2021 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.