Filipojakubská noc I/II

Děsivé tajemství zapadlé vesnice se začíná odhalovat...
» autor: Petrs
Ty barabizny se mně chechtají! Ano, cítil jsem jejich upřené pohledy a zkažený dech. Jakoby nestačila ta všude přítomná těžká mlha, která v mých ústech při každém vdechnutí rozžíhala oheň pachuti. Procházel jsem mezi těmi zříceninami a prohlížel si rozbitá okna a propadlé hnijící střechy, po kterých se sápaly popínavé plevely. Mokro… mokro a bláto.
Všechnu tu kombinaci nechuti a odpornosti pokrývala tma. Pradávný a mocný element, který náš zrak šetří před věcmi, jež vidět nechceme, ale také zákeřná zbraň, kterou ve svých pařátech třímá všemocný Strach. A právě on mě teď ovládal. Bál jsem se všeho, co uvidím, i toho, co spatřit nedokážu. Vracel jsem se na tohle místo po třiceti letech a cítil z těch chatrčí kolem mne, že se mi vysmívají. Ano, urputně se smáli starému bláznu, jenž se vrací na místo činu. Na místo, které mu zruinovalo život a pošlapalo jeho zdravý rozum.
Kráčel jsem mezi těmi domy a zjistil, že tu nikdo nežije. Vůbec nikdo. Z malé vesničky se stala prachsprostá pustina. Vřed na tváři přírody, od kterého odvracel svoji tvář i samotný bůh - Hršavská rokle.
Pro slabosti však nebylo v mé mysli místo. Měl jsem jediný cíl a dosáhnu jej. Mé kroky směřovaly k poslednímu domu na samém konci vesnice. Možná že poslednímu domu, ve kterém kdy spočinu.

***
Tak, tohle je náš nový domov, pomyslel si Petr Kalvar. V jeho hlavě stále řádil bláznivý kolotoč, díky kterému ještě doposud neuvěřil, že se i se svou ženou přestěhovali ze zaprášeného města na čistý, tichý venkov.
Možná to všechno byla souhra náhod anebo vůle Osudu, který natahoval pérka hodinek jejich životů, ale za posledních pár týdnů se semlelo tolik věcí, že mu z toho rozum zůstával stát.
V první řadě to byl doktor, který zjistil, že jeho Marie je v rizikovém těhotenství a jí i dítěti by prospělo pár týdnů na čistém vzduchu.
Potom přišel notář, který mu oznámil, že je jediným dědicem sestry svého zesnulého otce, která před několika dny zemřela – tety Anny, a tak mu do klína spadl malý, útulný domeček kdesi na venkově. Hned po téhle zprávě nasedl na první drožku a jel si domek prohlédnout. Byl krásný, jako celá vesnička. Ale tahle skutečnost jeho rozhodnutí neovlivnila. Bylo to něco mnohem lákavějšího, něco, co pohladilo jeho žíznivé ego – ta vesnice a celé její okolí bylo bez lékaře. Petr přece před nedávnem medicínu vystudoval! Ve městě nepracoval, nikde nebylo pro mladého doktora místo a se svou ženou přežívali jen díky jejím zámožným rodičům, kteří jim nabídli společné přístřeší.
Měl svoji Marii rád, to ano, ale sotva že jí stačil všechny novinky oznámit, už balil věci a spěchal společně s ní vstříc novému domovu.
Někdy ho trápil hlas v jeho hlavě, jenž mu říkal, že Marie možná nesouhlasí. Ale ona mu nikdy nic nevyčítala. Byla to laskavá a obětavá žena a on ji miloval. Miloval, jak nejvíc mohl.
Ovšem hned po nastěhování přišel maratón nekonečné dřiny. Chodíval po nemocných celé dny a někdy se vracel až při stmívání. A mezi tím jen sledoval, jak bříško jeho manželky roste.
Ano, mladým manželům se to zdálo jako příslib vcelku dobré budoucnosti. Dlouhé a příjemné cesty životem, která se obejde bez zbytečných výhybek a nerovností. To zdání bylo však krátké. Velmi krátké.

***
Zděšení. Nebo možná zármutek. Nevím, mísilo se ve mně tu noc mnoho emocí, ale když jsem zjistil, že klíč od domu je na stejném místě, kde jsem ho před třemi desítkami let ve spěchu zanechal, otřáslo to se mnou.
Nechali tu chaloupku zamčenou, protože se jí báli. A měli proč. Bál bych se také. Co to říkám, vždyť já se bojím pořád. Jenže to, co chci zjistit, je mnohem silnější než strach.
Zámek cvakl a dveře se otevřeli. Na mé čichové buňky zaútočila neúprosná vlna zatuchliny. Jakoby mě to stavení varovalo, cítilo mou bázeň a už předem mě chtělo zlomit v kolenech, aby mě vystrašilo a přimělo utéct. Utéct, zahodit všechny vzpomínky pryč a už je nehledat. Ale to nešlo. Ne! Dostojím si svých úkladů. Zjistím to… protože to nutkání je tak tíživé.
Tíha – to bylo to správné slovo, které mě dusilo. Břemeno minulosti na mých bedrech rostlo každým dnem od té strašlivé noci a mé kosti nebyly tak pevné, aby jej nadále nesly. Chci se ho tu zbavit. Tady, kde to všechno začalo.

***
Opravdu otravné odpoledne, konstatoval si Petr sám pro sebe. A měl pravdu. Po důkladném zabydlení, asi tak měsíc od jejich nastěhování, přišly jej a jeho ženu navštívit nejbližší sousedky – stará baba Šarmanová, která bydlela naproti a jejíž nelibé přízvisko „Velká huba“ kolovala po celé vesnici a teta Pankrácová, což byla hodná a nekonfliktní stará paní, mimo jiné stejně jako všechny zdejší ženy starší sedmdesáti vdova.
Marie jim uvařila čaj a přiměla nervózního muže, aby poseděl chvíli s nimi.

„To ste hodní, že ste sa tu toho chytli. Nebožka Anička by nebyla ráda, kdyby to tu mělo chátrat,“ vyřkla svým drápavým a táhlým hlasem baba Šarmanová.
„Jsme jí hodně vděční, že nám ten domek svěřila. Necítili jsme se ve městě zrovna příjemně,“ pousmál se Petr a podíval se jí do očí. Tik. Na její vrásčité, bradavičnaté tváři ho zaujaly škubavé pohyby jejího levého víčka.
„Byla to hodná ženská… a bude nám eště moc chybět… ale snáď si ju Pánbíček už vzal k sobě,“ řekla jemným hlásek Pankrácová.
Prásk!
Všichni s lekavým trhnutím obrátili své zraky ke stropu. Místnost na okamžik pohltilo hrobové ticho.
„Fuj, tož teď ze mňa málem vyskočila duša!“ řekla Šarmanová a mírným náznakem úsměvu chtěla odlehčit situaci.
„Na půdě něco spadlo,“ zamračil se Petr, „budu se tam muset jít…“
„Ale teď ne, prosím. Máme přece hosty, Petře,“ usměrnila jej manželka, „potom se tam podíváš.“
„Šak my už nebudeme dál zdržovat,“ tlačila ze sebe salvy nuceného úsměvu Šarmanka.
„Poď, Božka,“ pobídla starou Pankrácovou, „půjdem. Tady mladí majú víc práce a starostí, než si to my babky umíme představit.“
Pankrácová pokorně vstala s vyslovením velkého díky za pohoštění.
„To my děkujeme za vaši návštěvu. A těšíme se až se znovu uvidíme!“ řekla Marie.
„No ano!“ vykřikla Šarmanová, „já bych málem zapomněla! Božka, takej´s mně to mohla připomenút! Chtěla sem vás pozvat na takovů veliků vesnicků sešlost. Bude to teď, na konci dubna. Skoro všeci chodíme na kopec, co sa tyčí nad našů roklinků, a děláme tam oheň. Je to veliká sláva a rádi bysme vás do tej našej tradice připojili.“
„To je od vás hezké, ale já už na konci dubna asi moc do kopců nenachodím,“ řekla Marie a rukou přejela po svém velkém bříšku, „ale můj manžel by…“
„Asi budu mít hodně práce, to víte, nemocných je tu fůra! Ale, možná si chviličku udělám.“ To víš, že jo. Strávit noc se starými zapšklými drbnami, to mi tak ještě chybělo.

***
Vešel jsem do té smrduté chalupy a zamířil hned k prvním dveřím na pravé straně. Byl jsem z cesty unavený a neměl jsem sílu procházet všechny místnosti, i když jich tu moc nebylo.
Všude byla tma a jen podle obrysů jsem rozpoznal stůl na konci místnosti a na něm položenou petrolejku. Byla tam, na tom samém místě jako kdysi. Potácivě jsem k ní došel s obavami, abych o něco nezakopnul. Vytáhl jsem z kapsy krabičku sirek a lampu rozsvítil.
Tmavou kuchyňku náhle obnažilo matné světlo. Všechen nábytek byl pokryt vysokou vrstvou prachu a z každého rohu či záhybu na mě zíraly husté sítě pavučin. Nebožka Anička by nebyla ráda, kdyby to tu mělo chátrat, problesklo mi v hlavě. Jestli vidí tohle, tak rozhodně ráda není.
Odsunul jsem židli, která stála u stolu, a posadil se. Zadíval jsem se do stěny a snažil se nabrat další síly. Tak tady vše skončí. Doufám.
V tom cosi zašramotilo na půdě. Nepříjemný rychlý zvuk – jako by tam něco cupitalo. Něco malého, ale zlověstného.
Jsem přece jenom starý pošetilec. Možná blázen! Mohlo to být cokoliv – kuna, lasička nebo jen obyčejná myš. Myslím, že to, co hledám… to už cupitat nebude.
Zády mi projel mráz, ale i tak jsem musel tomu zvuku poděkovat. Připomněl mi prostor pod střechou, půdu, na kterou se musím podívat. Vstal jsem a doprovázen jen svým stínem, možná už sledován dalším párem očí, jsem vykročil na chodbu. Vstříc úzkým dřevěným schodkům vedoucím nahoru.

***
Když Kalvarovým odešli hosti, šla si Marie lehnout. Byl už sice večer, ale poslední dobou byla hodně unavená. Petr ji doprovodil do postele a vydal se na půdu.
Vystoupal dřevěné schůdky, otevřel dveře, které byly k jeho překvapení odemčené a vešel dovnitř. Všude se rozprostíralo nepříjemné šero, neboť dům neměl ani ponětí o tom, co to je střešní okno. Byl to malý prostor a jen podle obrysů Petr poznal dvě staré velké skříně v rohu, rozpadající se kolébku a zašlé stolní hodiny bez kyvadla. Všechno pokrývaly haldy prachu.
Pomalými krůčky postupoval dál, do středu půdy, s obavami, aby se pod ním nepropadla podlaha. Zrak už se přizpůsoboval temnému prostředí a on rozpoznával poházené rámy obrazů na zemi, jejichž obsah nebyl pod nánosy špíny zjistitelný. K jednomu z nich se sehnul a – Gong!
Vyjekl a ztratil rovnováhu. Dopadl na zem a zády vrazil do trámů střechy. V uších mu ještě doznívaly vibrace a srdce mu poskočilo jako splašený hřebec.
Dřevěný rám hodin se ještě chvěl a jeho zrak spočinul na jejich srdci. Na prázdném místě, kde chybělo kyvadlo. Na místě, odkud právě vyšel tón.
Nastalo ticho. Jakoby snad ještě něco čekal. Doufal v nějaké zvíře, třeba v myš, která se do hodin přikradla a rozezvučila je, ale hned si uvědomil, že nebylo co rozezvučit. Ty hodiny byly prázdné.
Rychle se postavil na nohy a jeho oči zachytily něco na podlaze. Při dopadu setřel vrstvu prachu a ta cosi skrývala. Sehnul se blíž k místu svého pádu a rukou ještě důkladněji odkryl zbývající nečistoty. Byla tam kresba. Její sytá červená barva razila do tmy jako maják v mlžném oparu. Zíralo na něj oko. Velké rudé oko. Žádná mistrovská práce, jen pár tahy načmáraný obrázek.
Nechápal to. Nechápal nic, co se tu právě stalo. Rychle se otočil a zamířil zpět ke schodišti dolů. Pryč odsud.

***

Ta půda se nezměnila. Bylo to stejně zaprášené místo jako dřív. Jen podlahu místy zdobilo pár pomenších děr. Z jedné sem dokonce prosvítalo světlo z kuchyně. Neváhal jsem a ihned jsem setřel prach před sebou. Byly tu. Ty čmáranice. Červené obrazy. Pokračoval jsem dál, rychleji a rychleji. Stíral jsem ty výjevy a připomínal si minulost. Všechno, co se tu stalo. Tím to tehdy začalo. V polovině jsem se ale zastavil. Ne, že bych chtěl, ale ocitly se přede mnou hodiny. Do očí se mi vkradly slzy. Spodní ret se začal třást. Vlastně jsem se třásl celý. Vztek. Vztek! Ty zkurvené hodiny! Třískl jsem s nimi o krovy. Jejich chabá dřevěná schránka se rozlámala jako vaječná skořápka.
Otočil jsem se. Stačilo mi. Už vím, proč tu jsem, přečkám přes noc v kuchyni a pak – Gong!
Zastavil jsem se. Zkameněl. Zblednul. Přestal na chvíli dýchat. To nebyl mráz, který by mi běžel po zádech, ale tuny ledu, které mě bodaly do páteře a drtily mé obratle. Pohlédl jsem za sebe na rozbité hodiny. Jejich trosky tam jen tak nevinně ležely. Jako mrtvola. Ale ony se mi v duchu vysmívaly. Chtěly se mi připomenout. Chtěly mi říct – Tak se, bastarde, drž. Těší nás, že ses vrátil - všechno právě začíná.

***

Petr se tu noc na půdu již nevrátil a neodvážil se na ni vkročit ani řadu následujících dní. Chtěl zapomenout na ty „neracionální příhody“, jak si je pro sebe nazval, a do značné míry mu v tom napomáhalo i obrovské množství práce. Smazat to ale nešlo. Stále v něm nahlodávaly všelijaké teorie, díky nimž si události na půdě logicky vysvětloval, ale i on sám cítil, že byly slabé.
Jeho žena byla v osmém měsíci těhotenství a konec dubna se blížil. Bylo to období, kdy Hršavskou roklí proplouvaly hutné mlhové opary.
A zrovna jednoho mlžného dne, když si jako lékař dovolil oficiální volno, vydal se navštívit zdejšího kronikáře, strýčka Vintu, jak mu všichni říkali.
Byl to starý kmet. Žil ve svém malém stavení na začátku vsi sám a sám se o sebe také staral. Jeho dům byl zaprášený a skýtal přístřeší pro mnohou havěť.
Zavedl Petra do jediné komůrky, v jejíchž kamnech hořel oheň. Všechny stěny byly pokryty policemi, jež se prohýbaly pod tíhou tlustých knih.
„Vidím, že jste si vytvořil soukromou knihovnu.“
„Kdepak. Já ne. Tohle všechno sesbíral můj praděd, jeden z prvních nových osadníků této vsi. Tuším, že to byl rok sedmnáct set padesát tři.“
„Nových osadníků?“
„Ano, pane Kalvare. Tohle místo zná lidské bytosti mnohem déle, než si myslíte. Kdysi tu žili dávní Keltové. Kameny na Vysokém kopci jsou jejich posledním odkazem v těchto končinách.“
„To jsem vůbec netušil. Víte, pane…ehm…“
„Neznáte mé příjemní,“ pousmál se stařec, „to skoro nikdo. Můžete mi říkat Vinto, zvykl jsem si.“
„Tak tedy, pane Vinto… přišel jsem kvůli mé tetě, Anně. Před pár měsíci zemřela.“
„Já vím. Proč jinak byste mě také navštívil. Čekal jsem vás tu ale mnohem dřív.“
„Jak jste mohl vědět, že přijdu?“
„Bydlíte přece v posledním domě. V domě na konci. Každý jeho obyvatel za mnou přišel. I vaše teta se tu párkrát objevila.“
„Co tu hledala?“
„Jednu starou knihu. Ovšem ona knihy nepotřebovala. Byla to silná osobnost. Velký člověk.“
„Knihu? Mohl byste mi říct, po jaké knize se tázala?“
„Už si to ani nepamatuju. To víte, čas mi žere mozek jako plíseň houbu. Ale vím, proč ji chtěla.“
„Proč?“
„Už jste našel ty symboly?“
Nohy Petrovi znovu zabrněly hrůzou, jako tenkrát na půdě, když uviděl to oko. Nevzmohl se na slova, jen přikývl.
„Nakreslila je vaše teta, pane Kalvare. Při jednom z jejích vidění.“
Petr na sucho polkl a pokusil se promluvit: „Vidění? Jaká vidění?“
„To vám ještě nikdo neřekl?“ na chvíli se odmlčel, „vlastně se není čemu divit, je to trochu děsivé,“ pousmál se znova, „Anna byla víc než kdo jiný propojena s druhým břehem. Se světem, který se schovává za tím naším. A váš dům, ten ji přímo nabil silou. Nestojí totiž na obyčejné půdě. Víte, pane Kalvare, Keltové nám tu nenechali jen pár kamenů na kopci, ale uctívali také duby, stejně jako my ctíme kříž. A velký dubový háj stál právě na konci vsi, než ho váš pra-prapředek vykácel a postavil na něm dům.“
„Ten dům, ve kterém teď bydlíme?“
„Ne. Dům mu brzo nešťastnou náhodou shořel, i když já na náhody nevěřím. Ale postavil tam nový, kterému se už nic nestalo. Ovšem dětem vašeho předka ano.“
„Co bylo s jeho dětmi?“
„No, povídá se mnoho věcí. Někteří říkají, že osleply, nebo že jim krev tekla z očí při tom, co vykřikovaly nesrozumitelné věty. Jiní zase, že po nocích bloudily po vsi a zabíjeli sousedům psi a kočky a jejich vnitřnosti rozmazávaly po stěnách okolních domů. Jen jedno je jisté - jejich otec se zabil, oběsil se na půdě. A děti začali umírat také, některé se ztratily v okolních lesích a už se nikdy nevrátily, některé náhodou rozsápal sedlákův býk, i když jak říkám - na náhody nevěřím. Jedno z nich ale přežilo a bydlelo tu dál. Dokonce přestalo blouznit a z podivného dítěte vyrostl statný muž a ten měl další děti a ty zase další a mezi nimi byla i vaše teta. A na všechny ty podivné události se začalo zapomínat. Dokud však Anna nenašla zalíbení ve věcech, které nenáleží tomuto světu. Lidé říkají, že něco probudila. Něco silného, co jí pak nakonec i zabilo.“
„Cože?“ Petr dýchal jakoby právě vystoupal vysokou horu, jeho srdce přitom neskutečně zběsile bušilo, „byla to přirozená smrt.“
„Ach, přirozená smrt. Jakou jinou byste chtěl, pane Kalvare? Každá smrt je přirozená, protože je to jedna a tatáž smrt! Žádná jiná smrt neexistuje! Rozdíl je pouze v tom, co smrt přinese, a vaší tetě ji přineslo něco hodně temného. Možná to, co k ní v jejích vizích promlouvalo.“
„Proboha, pane Vinto, nikdy jsem neslyšel, že by měla teta nějaké vize.“
„Lidé o tom také vůbec nemluví! Ty vize byly z počátku dobré. Říkala lidem, jak vyjít z problémů, jak přijít k bohatství. Pak se ale všechno začalo měnit. Jako by se jí něco zmocnilo. Mluvila v cizích jazycích, které neznám ani já sám! Čmárala po stěnách čímsi, co vytékalo z jejích dlaní a krev to nebyla! … rudá tekutina, hustá jako med. Báby ty čmáranice museli seškrabovat a znovu vymalovat zdi. A několik dní před tím, než ji nalezli ležet mrtvou uprostřed půdy, říkala dokola jen jednu jedinou větu.“
„Jakou?“
Zastavte to oko. Zastavte to šílené oko. Nic víc, nic míň.“

***
Slezl jsem zpátky do kuchyně. Mým tělem cloumal mocný třes, jako to dělával staříkům, které jsem léčíval. Usedl jsem za stůl a zhluboka dýchal. V petrolejce už moc oleje nebylo. Dnešní noc dohoří. Jako já. Cítil jsem to. Blížilo se to. Ne. Blížil se… on. V kapse jsem nahmatal malý dřevěný křížek. Pevně jsem jej stiskl. Zachrání mě? Má tu moc? Možná má, ale proč by pomáhal hříšníkovi? Vrahovi! Sobci, jenž nechal zabít… ne! Nejsem vrah! Musel jsem ji zabít. Byla to zrůda, stejně jako on! Stejně jako on! …nechali odejít moji Marii…
Drtil jsem kříž starou, potem promáčenou dlaní. Nebojím se. Nemůžu se bát! Přišel jsem dnes vyrovnat starý dluh. Velmi starý a bolestivý dluh, i když si někdy říkám, že za to nemohu. Ale to je jen výmluva. Pouze slaboši říkají, že za to nemohou. Zbabělci, kteří se bojí. Tak jako já…
Tipů: 2
» 15.08.13
» komentářů: 2
» čteno: 712(8)
» posláno: 0


» 17.08.2013 - 22:41
Proč si to musím číst zrovna večer...?
No, musím se přiznat, ale fakt se bojím...
» 18.08.2013 - 08:56
Rezkaaa: Tak to jsem rád, účel byl splněn. :)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Sklíčení | Následující: Filipojakubská noc II/II

© 2011 - 2021 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.