KOPÁNÍ NOHAMA

jen tak...na první dobrou ..
» autor: Houda
KOPÁNÍ NOHAMA
Ředitelka jí postrčila dovnitř herny, „tak to je Maruška, Bohunko, bude s námi přes léto, než si její maminka a tatínek něco vyřídí.“
„Tak ty jsi Maruška“, pohladila jí Bohunka po vlasech a přidřepla,“to je dobře“, usmála se.
Maruška nevěděla co je dobře. Jestli to, že se jmenuje Maruška, nebo to, že je poprvé bez mámy a táty, sama a opuštěná. A už vůbec nechápala, proč jí cizí dospělí hladí milostivě po vlasech vždycky, když je zle, a ještě se u toho usmívají jak Tinky z Teletabies.
„Tady nebudeš nikdy sama, ani opuštěná, podívej, co je tu dětí.“
Herna byla větší než ta ve školce a plná dětí. Celá jedna zeď byla ohromný regál jako v supermarketu plný nejrůznějších hraček. Vybrala si plyšového šimpanze a plaše přisedla na koberec.
TAM-TAM-TAM, ozývalo se z rohu místnosti. Na dřevěném obložení nízkého topení seděl kluk v tričku a rytmicky vykopával nohy kupředu tak, že patami bil o podestu. Zamračeně sledoval bod na koberci před sebou. „S ním si nehraj, Maruško, to je Pavlík, zlobivý kluk,“ poučila jí Bohunka a pohladila po vlasech. Pavlík po nich šlehl nenávistným pohledem.
„To tady vydržím“, pomyslela si Maruška, „je to jen přes léto, kolikrát se vyspím? třikrát? pětkrát“, nevěděla "kolik" to je léto, léto byl u ní vždycky název pro koupání v bazénu.
Pátý den ji kopl. Schválně. Ona si ho nevšímala, a když procházela těsněji vedle něj, Pavlík vykopl nohou výš než obvykle a kopl ji. A ještě se zle podíval. V tom uslyšela maminku z jídelny. „Já chci vidět jen svou Marušku, mám na to právo!“, byla zase opilá a motala slova,“je to moje dítě!.“
„Takhle ne, paní Roucká, v tomhle stavu ne“, slyšela ředitelku. Rozběhla se splašeně ke dveřím jako voda při záplavách a vrazila do Bohunky. „Tam nemůžeš Maruško, víš…dospělí si spolu povídají, musíš chvilku počkat“, pohladila ji po vlasech.
Sedla si způsobně na stoličku za dveře a přivřela slastně oči. Za pár chvil se ty dveře dokořán otevřou, v nich bude stát maminka a půjdou spolu domů. Všem zamává. Jen tomu protivnému klukovi ne!
„Jsem její matka!“. „My musíme dbát především o zájem dětí, paní Roucká!“
Měla oči stále zavřené. TAM-TAM-TAM, ozývalo se rytmicky z rohu místnosti.
Bylo už k večeru, když ji Bohunka pohladila po vlasech, „pojď papat, všechny děti už jedí!“
Dvanáctý den se ho přestala bát. Přišla k němu a na klín mu položila plyšového šimpanze. Začal schválně kopat nohama tak prudce, až hračka sletěla obloukem na zem. Ležela tam bezmocně a tiše a Marušce se vybavil její příjezd sem.
„Karle, honem sem přijeď, ta kráva je zas ožralá a leží přede dveřmi i s tou malou“, ječela sousedka Helča do telefonu. Máma ležela bezvládně mezi botami před bytem a z pusy jí vytékaly sliny. Nikdo jí nepohladil po čelíčku, nepofoukal, nikdo jí nedal teploměr, ani medicínku s dobrými skřítky uvnitř tak, jako to vždycky dělávala Marušce maminka, když jí bylo zle. Stáli jen okolo, civěli a volali telefonem tátu. Aspoň že přijede on a obejme ji. Pak přijeli policajti a odvedli jí sem.
V noci se jí zdálo o tátovi, jak stojí ve dveřích jídelny a říká: „přijel jsem si pro svou dceru!“
Prudce se zvedla na lůžku a rozhlédla se. Všechny děti tiše spaly a Pavlík ve spánku objímal plyšového šimpanze. Jak to jen dokázal? Vždyť hračky se do ložnic brát nesměly!
„Přijel jsem si pro svou dceru!“, uslyšela dvacátý den a nepletla se. Tátův hlas by poznala mezi houkáním tisíce lokomotiv. Prudce vyrazila ke dveřím herny a vrazila do stehna Bohuny, která ji zastoupila cestu.“tam teď nesmíš, musíš počkat, dospělí si spolu povídají!“
Tentokrát už ne!! Hbitě uhnula pohlazení po vlasech a vší silou se opřela do Bohuny.
„Je mi líto, pane Roucký, ale není to v zájmu dítěte“. „Mám na to právo!“. Bohuna byla silnější, o tom nebylo pochyb, ale v Marušce se náhle uvolnila síla vodopádu. Hned šup sem, hned tam, pokoušela se prosmýknout mezi tlustými stehny pečovatelky. „Tak Maruško, co je to s tebou!“, její masitá paže ji odhodila zpět a druhá ruka přibouchla dveře.
„Aspoň vidět bych jí mohl!“. „Bohužel, matka si to nepřeje.“
„Tatí!! Já jsem tady!“. „Ale dárek bych jí mohl dát, ne?“. „Jistě, ale jenom jako dar celému zařízení. Osobní dárky znevýhodňují ostatní děti a má to na ně deprimující vliv.“
Pokoušela se jí kousnout, ale její malý rozvor a drobné zoubky neprokously hroší kůži statné Bohuny.
Seděla v rohu herny a hlasitě plakala. U okna Adélka už po šesté vyslíkla a zase oblíkla panenku. Nakonec jí zamáčkla očičko dovnitř hlavičky a prudce s ní praštila o podlahu. „Spi, ty jedna!“
TAM-TAM-TAM, přes slzy neviděla na dva metry, ale věděla, že jí Pavlík upřeně pozoruje. Dnes kopal za ni!
Dvacátý šestý den si už byla jistá čtyřmi věcmi: zůstala sama, nenávidí Bohunu a léto a Pavlík není zlý.
„Takhle ne, Maruško“, poučovala jí Bohuna, když dala při úklidu velký, červený vlak do druhého regálu, kam nepatřil. Přendala ho do přízemí a začala do police skládat panenky. Maruška trpělivě čekala až na konec řady srovná i tu poslední, se zamáčklým očičkem v hlavičce. Pak náhle prudce smetla všechny panenky na zem a dupla na ně. Trpělivost a vzdor bylo to, co se tady naučila k přežití.
TAM-TAM-TAM, ozvalo se náhle prudce z rohu místnosti. Pavlík se poprvé usmál směrem k ní.
„Maruško, máš tu návštěvu!“, vykoukla ředitelka ze dveří do herny. Tak přeci! Tak se dočkala! Do první místnosti vběhla tak překotně až jí levá papučka odletěla jak vlaštovka z hnízda. Za stolem seděla teta Zora a tupě se usmívala.
„Tak vidíš, nejsi sama, máš tetu“, ředitelka jí pohladila láskyplně po vlasech.
„Ahoj Maruško, jak se máš?“, ústa tety Zorky se rozevřely jako tlama krokodýla, „přinesla jsem ti věneček.“
„Můžu jí ho dát?“, obrátila se na ředitelku.
„Ale jistě, nejsme přeci kriminál“, přikývla ředitelka a taky se usmála.
„Tady ne!“, vyštěkla vzápětí,"do jídelního koutku“, natáhla ruku jako závoru na přejezdu směrem ke stolečku. „A vem si na to lžičku…a prvně si obuj papučku! Učíme je samostatnosti“, vetřela se pohledem k tetě. Ta milostivě přikývla.
Jak ráda jedla věneček rukama! Olizovala si krém z prstů, loupala polevu a její ždibíčky si labužnicky nechávala rozpouštět na jazyku.Tentokrát dlabala věneček způsobně lžící a poslouchala útržky tlumeného rozhovoru mezi tetou a ředitelkou.
„Jen samá práce, podnikání a na rodinu čas neměl. Co ta si s ním vytrpěla, chudák holka..“. “Děti jsou v prvé řadě odpovědnost, to si dnes málokdo uvědomuje! “.
„A furt sama, tak si našla přítele…“.
„Jde nám v prvé řadě o blaho dětí, to je prvořadé…“
„A nakonec jí i počítal peníze, který utratila…divíte se, že z toho byla na prášky?“
„Většině lidem bych děti odebrala rovnou…pro jejich vlastní dobro…“
„Tak ahoj, Maruško, a já zas někdy přijdu“.
„Já chci mámu…a tátu!“
„Dobře, tak já zas někdy přijdu…“
Třicátý sedmý den už neplakala. Jen seděla na koberci pod oknem a mechanicky zamačkávala panenkám očička. TAM-TAM-TAM, zněla prostorem známá muzika.
„Maruško, někdo si pro tebe přišel!!“. Jako v mátohách vstala a roboticky, zmrazená předchozími zkušenostmi, napochodovala do hlavní místnosti.
U vchodových dveří stála ženská v květovaných šatech velikosti povlečení svatební postele.
„To je teta Lída. Přijela si pro tebe. Pojedeš jinam. Je tam spousta dětí a mají moc hraček“, ředitelka se k ní sehnula. I Lída se sehnula a vytrčila ruku k pohlazení po vlasech.
A v tom se to stalo! Maruška couvla o dva kroky, pak prudce poskočila kupředu a vší silou kopla tetu Lídu do holeně.
„Co to děláš! Ty jedna zlá…zlobivá!!“
Rozběhla se prostorem do herny a ani nemusela přemýšlet kam běží, věděla to moc dobře. Zprudka dosedla na dřevěné obložení topení vedle Pavla a začala zběsile kopat nohama.
TAM-TAM-TAM…TAMTAM-TAMTAM-TAMTAM, přidal se hned Pavlík do rytmu a mimoděk posunul svou ruku na její.
TAMTAM-TAMTAM-TAMTAM-TAMTAM….po tváři jí stékaly divoké slzy.
Tipů: 12
» 11.08.13
» komentářů: 7
» čteno: 614(11)
» posláno: 0


» 11.08.2013 - 08:43
soucítím s Maruškou i ostatními dětmi ...výborně napsaný
» 11.08.2013 - 11:49
četlo se to dobře ale nemůžu nebrečet :/
» 11.08.2013 - 12:10
1
Nádherný smutný příběh... Málo co mě dožene k slzám, tento příběh to však dokázal...
» 11.08.2013 - 12:46
pekelně dobře napsané...
» 11.08.2013 - 17:44
skvěle napsaná povídka, nevím co dodat ST
» 11.08.2013 - 22:47
1
Léta poplynou a za Maruškou s Pavlíkem se jednoho dne definitivně zavřou dveře jejich dosavadního domova. A oni se ocitnou na křižovatce. Vydají se nelehkou cestou pokoušení se znovu věřít lidem nebo druhou cestou, cestou trvalé nenávisti a touhy po pomstě za dosavadní příkoří? A kolik mladých lidí je každý rok vystaveno takovému rozhodování? To jsou stejně znepokojivé otázky jako je znepokojivá skutečnost, že v některých zařízeních a institucích, zaštiťujících se slovy "vše pro dítě", panuje ztěží uvěřitelný bordel. Tahle povídka to dobře připomíná.
» 19.08.2013 - 11:27
..dát nějaký Super Tip za povídku...je zbytečné
když slza z očí padá...
==========
..ale STejně jsem ho dala.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: CIZINEC | Následující: VČERA V NOCI


« jméno
« heslo
» Registrace
» Zapomenuté heslo?
online
Květka Š. [1]
nováčci
crundy
narozeniny
Fallen Angel [5]


© 2011 - 2019 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Patos

Ty nejlepší útržky z každodenního, místy bláznivého, života.

Ladič pian

Ladíme, opravujeme, provádíme posudky klavírů a pianin.