CIZINEC

CIZINEC
Proplétal se městským provozem a v duchu bojoval s vetřelcem.
Co tu děláš? Nepřibližuj se! Polož to a hezky pomalu! (to znal z filmu), Zalez do kůlny a buď tam pěkně potichu! Při každém fiktivním povelu dupl na pedál, takže auto poskakovalo, střídavě přidávalo a brzdilo.
Už třetí víkend měl v chatě nezvaného hosta. Lupič vždycky mistrovsky rozšrouboval okenici, vyháčkoval okno, nebo se podobně dostal dovnitř a vyluxoval lednici. U jeho postele si nadrzo roztáhl starou pytlovinu s hadry pod hlavou a tam přespal. Ale dneska je konec. Jindřich oželel dva dny dovolené a vydal se na lov zločince.
Vyřadil na neutrál a auto spustil neslyšně až ke staré brance. Po cestičce klusal napravo u stromů, aby se jeho obrys rozostřil v listoví větví. I to znal z filmu. Přede dveřmi napohled osamělé chaty se obezřetně rozhlédl. A pak ho spatřil! Spíše jeho zarostlé temeno hlavy. Dřepěl skrčený za malou zídkou před otevřenou kůlnou a cosi kutil u země. Třemi skoky se ocitl za ním. Bezdomovec si právě soustředěně drátoval starou botu a ani ho nezaregistroval.
„Kdo jsi? Co tu děláš??“, zahřímal.
„Santa Klaus a drátuju si botu“, opáčil klidně pobuda, aniž by se unavoval zvednout k němu hlavu.
Jindřich znejistěl. Takové antré si nepředstavoval. Instinktivně zvedl kus zlomené větve ze země.
„Co tu děláš?“, opakoval tumpachově.
„Drátuju si botu“, opáčil neznámý klidně a beze spěchu na něj pohlédl. Ze zarostlé tváře na Jindřicha hleděly měkké, hnědé oči, „tentokrát jsi přijel dřív, Jindro“.
„Odkud znáš moje jméno?“, situace se mu začala vymykat z rukou.
„Je to napsané na té fotce v chatě. Máš moc hodnou maminku“.
RUCE PRYČ OD MÉ MATKY!!, měl zařvat…ano, měl, místo toho zablekotal: „có? jak to víš?“
„Protože na fotku napsala : Jindříšek a já na Kleti. Je ti přes třicet a ona tě pořád oslovuje „Jindříšek“, a taky dala tvoje jméno před svoje. Má tě moc ráda, Jindro…a je to strašně hodná ženská, to se pozná. Rodina je moc důležitá.“
Mimoděk upustil pahýl větvě, připravený k útoku, na zem. Nemůžete přetáhnout někoho přes záda zrovna ve chvíli, kdy takhle hezky mluví o vaší matce.
„Kleště“, natáhl ruku a naprázdno zacvakal dlaní do vzduchu.
„Cože??“
„No teď ti tam nepolezu, když už jsi tady, kleště!“
Jako ve snu se Jindra protáhl kolem něj do kůlny a podal mu kombinačky.
„Zavolám policajty“, zaútočil znova.
„12 konzerv guláše, prošlou sekanou, vakuovaný sýr, tři chleby, dvě láhve moštu…“
„Cožé?“
„Jsem ti snědl, to řekni do protokolu…a tři plechovky fazolí v rajčatový omáčce!“
Jindřich pohlédl úkosem na bedničku pod ponkem. Sakra! Našel i ty fazole!
„A okenice jsi mi zničil.“
„Ty jsem jen rozšrouboval.“
„Dal jsem tam i nejty.“
„Do chaty se ti dostanu na deset způsobů, i když budeš uvnitř spát.“
„Lidi pracujou, něco budujou a takoví jako ty jim to ničí!“
Prudce se zvedl a náhle se o půl hlavy vyšší tyčil před Jindřichem. Ten couvl.
„Nic jsem ti nezničil“, jediným pohybem přistály před Jindrovýma očima kleště. Kdyby chtěl, mohl mu s nimi rovnou rozbít hlavu a neštěkl by po něm ani pes. Trpělivě čekal, až si je Jindra vezme zpátky.
„Lidi pracujou, budujou…“, Jindrovi docházela argumentace.
„No ty teda buduješ“, pomalu se vzdaloval po cestičce a rukou přejížděl po horizontu zanedbané zahrady, „kompost rozlezlej na deset metrů, všude větve, záhonky zarostlý, růže zplaněný…“
„Co je ti po tom?“
„Takhle se nebuduje, Jindro, takhle ne…“
„Mohls mi to tu uklidit!“, vystřelil konečně argument.
„Mohls mi říct.“, uzemnil ho cizák.
„Ty…ty jeden šupáku!!“
Cizinec se zastavil v půli kroku. Pomalu se na Jindru otočil a počastoval ho smutným pohledem svých upřímných očí, až zamrazilo. Potom pokračoval v chůzi. U branky se zastavil a dlaní s ní houpal ze strany na stranu.
„A tu branku namaž, Jindro, je to ostuda, to vrzání“.
Jindřich za ním hleděl s otevřenou pusou, dokud nezmizel za obzorem.
„pche…to tak“, věděl, že tento duel prohrál, ale nepřipouštěl si to.

Na chatu jel tentokrát se smíšenými pocity.
„kompost rozlezlej na deset metrů, všude větve, záhonky zarostlý, růže zplaněný… máš moc hodnou maminku, rodina je moc důležitá …a tu branku namaž, Jindro, je to ostuda“, znělo mu v uších.
„Šupák jeden!!, vyžere mi ledničku, zničí okenice a ještě bude poučovat!!...a drze mi tyká!!“
Rozzlobeně prošel brankou a ztuhl. Něco tu nesedělo. Motoricky couvl a prošel znova. A pak mu to došlo. Branka nevydala ani hlásku. Lehce do ní strčil a ona plyšově zacvakla jako dvířka Mercedesu.
Pak se rozhlédl a uviděl to. Zahrada čistě uklizená, záhonky vyplevelené, růže sestříhány do vojenských šiků. Kompost si hověl v nové podestě ve stylu rustikálních roubenek v podkrkonoší. Nevěřícně prošel celým svým pozemkem až k chatě. Vzal lehce za kliku a dveře se tiše otevřely. Na stole strohý vzkaz: „Tak jsem ti to uklidil, Jindro, díky za konzervy. Budu potřebovat gumovou palici.“
A na kredenci demonstrativně umyté, ale neschované nádobí. To asi chtěl neznámý dokázat, že není žádný pobuda a špindíra.
Čím víc o tom večer u plechovek piva Jindřich přemýšlel, tím víc nabýval dojmu, že vyhrál. No jistě, musel vyhrát! Naučil flákače zodpovědnosti. Spolupodílení se na svém životě. A ještě na tom luxusně vydělá. Za pár hrstí levného jídla mu samozvanec udělá první - poslední. Kdyby si na to měl najmout pohůnka ze vsi, ten by samou vypočítavostí nevěděl, co si za práci říct. Všechno by mu bylo málo. A ještě by Jindru okrádal na hodinách… a Bůhví, jestli by mu nevybílil nářadí v kůlně. ANO ! To je ono!! Vždyť ten bezdomovec mu vlastně nevědomky hlídá chatu!! Ano!! Vždyť přeci kohout jiného kohouta na smetiště nepustí!! Začal se polohlasně smát. Byl absolutním vítězem.
Toho víkendu jel domů už v sobotu, jen aby zbylo co nejvíce jídla pro nového pracanta. A taky více prostoru na práci. Za dveřmi nechal gumovou palici půjčenou od hostinského a na stole vzkaz: „Výborně, jsi hodně šikovný, už se na tebe nezlobím. Jídlo máš na obvyklém místě. Přijedu až příští sobotu, Jindra.“
Další víkend čekal na Jindru zbrusu předlážděný chodník k chatce. Z úlomků rozbitých dlaždic, a pomocí barevných střepů obkladaček, vykouzlil neznámý mistr působivou cestičku ke kůlně. Tak proto ta palice!
Přešly měsíce a podivná symbióza se ukázala k nezaplacení. Vzkazy se hromadily.
„Ty párky ze supermarketu už mi nenos, Jindro, nedají se jíst“…pche, bezdomovec s mlsným jazýčkem. Tomu se Jindra zasmál, ale napříště to respektoval.
„Přines mi nějaké knihy“
„Máš tu televizi“
„Na televizi se dívat nemůžu“, tomu Jindra nerozuměl. Vzal do ruky ovladač a ujistil se, že skříňka funguje v barvě i zvuku. Ale nechal to být.
„Sehnal jsem ti starší boty“
„Díky, ale jsou mi těsné“
„Koupím ti nové, jaké máš číslo?“
„To je zbytečné, Jindro, to se mi už neoplatí, nedělej si škodu“, tak tomu zase nerozuměl. Cizinec byl plný záhad, ale hlavně vždycky o úroveň výš. Jindřich si ho začal vážit. Pro jeho pracovitost, skromnost a jemný cit. Ba co víc, Jindra zjistil, že neznámý (ano, dosud neznal ani jeho jméno!) je jeho nejlepším přítelem! Těšíval se na každý jeho vzkaz, schovával si je, vozil mu stále lepší jídlo a víc.
„Ten příběh je smutný, že??“, zněl vzkaz položený na knize Germinal od Emila Zoly.
„Ano, je“
„Jindro! Že ty jsi to vůbec nečetl?!!“, byl vždycky o krok napřed…on prostě věděl! Byl úžasný.
„Měl bys vybudovat jímku na dešťovou vodu. Je škoda zalévat tou z řádu. A vyjde to levněji.“
„Tak se do toho pusť. Kamení, cement a písek nechám přivézt, to není problém“
„Pozdě, Jindro, to už nestihnu.“
„Proč bys to nestíhal?“
„Mám už málo času!“, a zase ta tajemnost. Proč? Vždyť Jindra měl v plánu nechat ho velkoryse bydlet v chatě i přes zimu. A pak mu to došlo. JEHO JEDINÝ A NEJLEPŠÍ PŘÍTEL UMÍRÁ!! A on ho krmil nejlevnějšími párky! Nutil mu staré, sešmatlané boty o číslo menší! Nazval ho šupákem! A jeho přítel zatím všechno trpělivě snášel a ani Jindrovi neprozradil, že umírá! Jindřich byl šokován obratem ve vývoji. Ale hlavně byl zhnusen sám sebou!

„Pěkná zahrada!“
Jindra sebou škubl. Pochůzkář za ním se zazubil a mazácky odmávl dvěma prsty štítek brigadýrky.
„To dá hodiny a hodiny práce, ale ten pohled, když se všemu daří“, uznale si obhlížel Jindrův pozemek.
„Ano, je to můj koníček.“
Policajt zalovil v kapse a strčil před Jindřicha retuš fotky, „znáte ho?“
Z fotografie hleděly tolik důvěrné, dobrácky měkké oči cizince.
„Ne“, vystřelil Jindřich automaticky.
„Opravdu?? Neochomejtal se tady? Nepokoušel se vás oslovit? Nehledal nocleh?“
Tak takhle to tedy je! Jeho přítel je v nesnázích. Dohnala ho minulost. Pár exekucí, nějaká vykradená chatka, možná nenastoupení trestu…výtržnost, rvačka, opilství, snad krádeže…život je plný úskalí.
„Nee, nikdo tu nebyl“, lhát neuměl nikdy, ale tentokrát byl rozhodnut cedit za neznámého krev.
„Jídlo se vám neztrácelo? Nepřespával nikdo u vás v kůlně? Nepozoroval vás někdo z dálky?“
Pochůzkář byl čím dál dotěrnější. Jako chlap z berňáku, ba co hůř, jako bezpečnostní technik!
„To né…a proč by měl, že…“
„Protože sousedi se shodují, že někdo neznámý chodí cestou směrem k vám, no, do tváře mu nikdy neviděli“, a je to tady! Má tě!! Ale ty máš právo na svůj názor. Ne, není to lež, je to tvůj názor! Koneckonců má plnovous a ten na fotce je oholený. Jak mám vědět, že by měl mít plnovous, no né?
„Taky může mít plnovous“, policajt zakryl tváři z fotografie pusu dvěma prsty, „takhle…furt nic?“
„No možná…teda jednou jsem jednoho vyhnal ze zahrady, ale do tváře jsem mu neviděl, byl daleko a hned utekl…“
„Kdy to bylo??“
„Hned zkraje léta…ale to nemusí být on, teda asi nebyl…co provedl?“
„Zabil svoji ženu!“
Výstřel z děla na patnáct metrů by neměl větší efekt.
„On…zavraždil…“
„Jo jo…vykuchal ji jak pstruha, rapl! Čubčila se mu s půlkou vesnice! To víte, chlap má dvě zaměstnání, hypotéku…do večera v práci, do půlnoci dělá na baráku…pak mu rupne v bedně…“
„Takovej hodnej člověk…teda podle tý fotky!!“, málem by si za tohle fo pa ukousl jazyk.
„Jó, milej pane, já bych vám mohl vyprávět! Já už viděl rabijáky brečet, úředníka mířit na lidi brokovnicí…“, roztáhl zase pusu do úsměvu a dvěma prsty setřel prach ze štítku čepice.

„Tak přespával tam, nebo ne?!“
„Asi ano, já nevím, já tam často nejezdím“
„Podle pochůzkáře jste tam prý pořád, zahrada je váš koníček“
„No jak kdy, já jsem už říkal, že to bylo zkraje léta…já jsem ho jen vyhodil“
„Jedl tam?? Ztrácely se vám potraviny?? Jak často?? A oblečení?? Drobné peníze??“
„Já si jídlo nehlídám“
„ Vy nemáte přehled o svém jídle? Co mi to tu povídáte, že si nevšimnete, když vám někdo sežere guláš? já na to mám taky pojmenování: maření vyšetřování, spolčení, krytí trestného činu…vždyť ten chlap rozpáral svoji ženu jak bok Titaniku! Dvě děcka po ní zůstala!“
„Já nic nevím…já jsem nic neprovedl…já jsem nelhal, já nemám být proč zatčenej“
„Uklidněte se, Jindřichu, nikdo vás z ničeho neviní“, díky Bohu za hodného z dvojice zlý-hodný policajt! To znal taky z filmu.
„Nám jde jen o zjištění jeho modus operandi, my sbíráme indicie, a chráníme i vás, ten člověk by vám vyřízl játra jen za špatný pohled…chápete, že…nejste zatčený, jen podáváte vysvětlení.“
Jen podávám vysvětlení?? A jak potom musí vypadat výslech, když se už teď cítím jak na gestapu!!
„Takže my se spokojíme s tím, na co jste si zatím vzpomněl, podepíšete nám to a kolegové vás hodí domů.“

Na chatu jel skoro krokem. Původně nechtěl jet vůbec, ale pak si uvědomil, že vynechat by bylo krajně podezřelé. V hlavě mu vířil smutek, strach a výčitky. Lhal policii, a to nejednou. Kryl vraha. Kdyby jenom kryl, on ho vyloženě ukrýval a živil! Nejhorší ovšem na tom bylo to, že nevěděl, jestli se víc bojí JEHO, nebo policie. Jestli je lepší být rozpáraný uprostřed vlastní zahrady, nebo ve vězeňských sprchách.
Má ho varovat? A jak? Zničit všechno jídlo a napsat „uteč“? Byl to přeci jenom přítel. Ale napsat nic nemůže, proboha, vždyť by to byl důkaz jeho spolčení. Ale sakra, vždyť tam má plný šuplík důvěrných vzkazů s vrahem! Proč si je jenom schovával! Teď už určitě udělali šťáru v chatce a čekají na něho s pouty za stolem plným pomuchlaných papírků!
Anebo tam bude čekat ON. Zákon Omerta, mlčení. To taky znal z filmu. Tak ty jsi, Jindříšku, zpíval na policii, ano? …Do chaty se ti dostanu na deset způsobů, i když budeš uvnitř spát!!...
..jo…vykuchal ji jak pstruha, rapl!... ten chlap rozpáral svoji ženu jak bok Titaniku!... máš moc hodnou maminku…dvě děcka po ní zůstala!.. rodina je moc důležitá, Jindro…ten by vám vyřízl játra jen za špatný pohled…
Pochůzkář se vyloupl od krajnice a skočil Jindrovi téměř pod kola. Prudce zabrzdil. Policajt roztáhl úsměv od obratlu k obratlu a zahlaholil, „tak už ho máme, trefa!“
„Jak jako máte?“
„Seděl u vás před kůlnou a drátoval si botu. Ani si nevšiml, že už je zatčenej. A to díky vám“
A máš to, Jidáši. Dostane desítku, na půlku je venku a první co udělá, že si koupí pořádnou kudlu. To aby sis nechal přešít ksicht, anebo rovnou emigroval na dno Tichého oceánu.
„Jak kvůli mně?“
„No to jak jste si nebyl jistej…jak jste ho vyhazoval a on se bál ukázat se vám blíž…no to mně bylo hned jasný, že je to von…vy si to jako laik ani neuvědomíte, ale nám profíkům stačí pár náznaků a hned si dáme skládačku dokupy…a taky čich…já bych mohl vyprávět..já viděl rabijáky brečet jak malý děcka…“
„Tak nashledanou…dík.“
„Úředníka mířit na lidi brokovnicí, pane…brokovnicí!“

Zaklapl branku a zhluboka vydechl. Bylo to divné, ale až teprve tady, na „místě činu“, z něho spadla všechna tíha. Teprve teď si uvědomil, že ta zahrada krásně voní.
Lidi pracujou, něco budujou..takhle se nebuduje, Jindro, takhle ne…ty..ty jeden šupáku!!... mám už málo času… pozdě, Jindro, to už nestihnu… proč bys to nestíhal?.. mám už málo času, Jindro, hrozně málo!!
Vstoupil do chatky. Nádobí bylo umyté a tentokrát poprvé uklizené. Na stole ležel na knize vzkaz.
„Promiň….a díky!“, on věděl…
Otevřel knížku na první stránce a začal mechanicky číst: Emil Zola, Germinal.
Bylo už hodně po půlnoci, když dočetl poslední stránku.