Asertivita aneb jak se bránit pitomcům

Také se vám stává, že když vás nějaký mizera naštve, ať již na úřadě, v obchodě, v práci, víte tu správnou odpověď na jeho hulvátství, až když už jste venku na schodech nebo doma, když to pokoření líčíte rodině nebo přátelům? Na tohle jsem byla dlouho expert, stojíc už za dveřmi jsem se ptala sama sebe: „Proč jsi sakra neřekla, že …

Tahle ta moje „nepohotovost“ mě štvala celé roky. V prostředí mě známém, u těch, které znám dobře se mi to nestávalo, tam jsem našla pohotovou repliku nebo bonmot ihned. Když mě ale povýšená referentka finančního úřadu vyhodila se slovy: „Srovnejte si to v hlavě, pak v papírech, a pokud se vám to povede, o čemž silně pochybuji, přijďte. Času ovšem už moc nemáte, no vynecháte-li holiče, tak to možná stihnete.“ Vypadla jsem z její kanceláře a ještě jsem jí za to poděkovala. Tahle tuna sádla (na hlavě květák, mastný obličej házel prasátka jak zrcadlo), mě utřela jak malou holku a já měla vztek, děsný vztek. Ne na ni, ale na sebe. Tehdy jsem se rozhodla, že s tím musím něco udělat.

Uvědomila jsem si, že už roky jsem členem spolku „PŘEPRINT“ (Překrásné, prudce inteligentní), kde, dalo by se říci, je hlavní postavou Máří, která by mohla asertivní chování vyučovat. Ano, ona byla ta pravá na koho se obrátit. „No, když jsi z nich podělaná, tak se nediv.“ Pravila Máří na mé nářky. „Je na tobě totiž vidět jak se bojíš. Narovnej hřbet, najdi oči nepřítele, zabodni a neuhni. A do něj. Nejlaskavěji jak to dokážeš, s hubou od ucha k uchu.“ Že by měla pravdu? Jdu na to.

První obětí mého „asertivního“ chování byl doktor na pohotovosti. Patrickovi bylo špatně, zvracel a teplota mu stoupala. Vybral si pátek večer. Vlasta rodinný lékař se válela na Kubě (zatímco její muž tam pomáhal Castrovi budovat socialismus). V sobotu mu bylo už mnohem hůř, teplota neklesala. Vyděšená jsem ho naložila do auta a jela na pohotovost. V čekárně nebyla ani noha. Nesměle jsem zaklepala na nápis „Neklepat!!!“. Když jde dítěti o život, tak na nápisy kašlete. Za pět minut vykoukla sestra. Sdělila jsem jí potíže mého syna: „Musíte počkat, ale pojďte dál.“ Vypsala papír. Ordinace pořád zela prázdnotou. „Položte ho sem.“ Ukázala na bílé kanape, které nevidělo čistící prostředek od Velké říjnové. Dala jsem pod dítě, cvakající zubama, deku. Sestra zaklepala na dveře za ordinací. Nic.

Za dalších patnáct minut vkráčel ze zadních dveří doktor. Vypadal jak Trautenberg, rukama si žmoulal rozespalé oči, na vousu měl ještě část snídaně. Dítě se rozeřvalo.
„Uklidněte ho.“ Zavelel. Hladila jsem řvoucí dítě, leč marně. Lékař obrátil oči v sloup a poslal mě sednout si. Trautenberg místo aby se začal staral o mé „umírající“ , řvoucí dítě, klesl na židli za svým stolem a tupě na něj zíral.
„Nepodíváte se na něj ?“ Začala jsem nesměle.
„Jo, až se uklidní.“ Vydloubl si poslední ospalek z oka. A já začala být „asertivní“. Vztek mi bublal mezi srdcem a hrtanem.
„Pane doktore, mohu se na něco zeptat ?
„Hmm.“
„Proč děláte tuhle práci ?“ Vykouzlila jsem přes vztek, něco, co mělo být úsměv.
„Co ?“ vykulil na mě prťavá očka.
„Víte, nezlobte se, ale na vás je vidět, jak vás to tady nebaví a jak vás ti pacienti serou a jak jsou vám ukradený.“ To jsem asi trochu přehnala, lekla jsem se. „Já být vámi, tak se na to tady vykašlu a dělám něco co mě bude bavit. Třeba prodávat boty, nebo tak něco.“ Chrlila jsem ze sebe takovým tempem, že to zaujalo i mé dítě a to přestalo řvát. Když se nebojí maminka, tak se asi nemusím bát ani já usoudilo.
„No ženská co ....“ Už stál.
„Paní !“ postavila jsem se taky. „Jméno si přečtěte na tom papíře, co vám dala sestřička.“ Dítě jsem zabalila do deky a zamířila ke dveřím.
„Kam to jako jdete?“ Ptal se nasupený doktor.
„K lékaři vážený, to dítě je nemocné, víte.“ Vykouzlila jsem milý úsměv. Tedy doufám, že tak vypadal.
„Musíte uznat, že nemáme lehkou práci, jsem tu už dvanáct hodin…“ Začal smířlivě
„Já mám nemocné dítě, mám o něj strach a vaše problémy mě momentálně nezajímají. Ostatně vám bych už nesvěřila ani naše morče.“ Přiznám, byla jsem poněkud hysterická, ale když jde o mé dítě, navíc korunního prince celého rodu, tak sedlám koně a jdu do boje.
„Ukažte, dejte mi ho.“ Než jsem se nadála, vzal mi ho z náruče a položil na kanape. A najednou to bylo, otevři pusinku, táááák teď se nám chlapák nadýchne, sestro EKG, šikula, ty siláku. Po půlhodině pečlivé prohlídky, injekci gamaglobulinu, vypsal tři recepty. Doporučil mi studené zábaly nohou a: „Kdyby něco, tak sestra vám dá číslo a zavolejte. Jsem tu do večera.“
Na rozloučenou mi podal ruku, na kterou by podle mého, měl mít zbrojní pas.

Hned v pondělí jsem dámě na finančáku položila papíry na stůl: „ Tady to je. Na nic jsem nepřišla, nic jsem nenašla. Na to jsem prostě příliš blbá. Jedině vy jste ta osoba, která odhalí všechny chyby a nedostatky. Děkuji předem.“ Než stačila odpovědět, popřála jsem jí s americkým úsměvem hezký den a vypadla z kanceláře s tím, že spěchám, protože jdu k holiči. Už hezkých pár let z úřadu nic nepřišlo. Dáma určitě našla, co hledala, spíš nehledala nic. Jen měla touhu někoho nakopnout, protože někdo třeba před chvílí nakopl ji.

Při třetí reklamaci rádia jsem si vystála v Elektroworldu již třetí frontu:
„Jo, pošleme to technikům.“ Pravil ten za pultíkem a začal vyplňovat, mě důvěrně známý formulář.
„Omyl mladý muži, nepošlete.“ Klidně s úsměvem „Já to rádio totiž nechci, je to potřetí a já k téhle značce ztratila důvěru, chtěla bych zpět peníze.“
„To nejde, to musí posoudit technici.“ Opáčil mladý muž.
„Dle reklamačního řádu to jde.“ Opáčila jsem. „Vraťte mi many a je to vyřízeno, To rádio nechci.“
„Paní za vámi stojí dost dlouhá fronta, vy ty lidi zdržujete.“ Nedal se.
„ To je mi opravdu moc líto, ale pokud mi dle reklamačního řádu nevrátíte peníze, ta fronta bude ještě delší.“ Bylo hodinu do zavření. „Platí vám přesčasy?“ Mile jsem se usmála.
„ Ne. Ale technici musí…“ Pokusil se. Přerušila jsem ho.
„Nemusí vážený. Podívejte, já mám času dost. Buď lísteček k pokladně, nebo si budeme spolu číst v reklamačním řádu.“ Milý úsměv. „Rozhodnutí je na vás. Ta fronta roste vám tu roste, nepříjemné. Vidím to na přesčas.“
Začal vyplňovat formulář na vrácení peněz. Pán za mnou se ozval: „To bylo lepší než v kině. Vy teda máte nervy.“ Smál se. Ještě že neviděl, že zbytky mých nervů jsou nějak divně zašmodrchané klubko.

Ano, nebát se hlásit se o svá práva, nebát se říci co chci a co nechci a hlavně na tom trvat. Narovnat záda, hlavu nahoru a dívat se přímo do očí, neuhnout. A usmívat se, i kdyby se chtělo člověku řvát a ronit krokodýlí slzy. Zkroušený, bázlivý a nejistý člověk bývá snadnou obětí těch, kteří si potřebují spravit své vlastní pošmodrchané sebevědomí na druhých lidech. Díky Májenko. Funguje to.