Inventura v soukromém ZOO

Je dost lidí, kterým nestačí rodina a přátelé, ale ještě si pořídí svého soukromého kamaráda, asi pro pocit, že budete bezvýhradně milováni. Nebude se s vámi hádat a všechno vám odpustí.

Celé mé dětství provázela zvířata a zrovna tak dětství mých dětí. Mít doma nějaké zvíře se stalo rodinou tradicí. Kdybych měla počítat, kde jaké zvíře našlo u našich dětí domov, byl by to dlouhý seznam. Mimo psů a koček, by na seznamu bylo: párek činčil, červená užovku, pískomilové, papoušek žako, párek gekonů a několik andulek. Je pravda, že rodina jsme velká, ale přesto počet chovaných zvířat je poněkud vyšší, než by se v normální rodině měl vyskytovat.

Červená užovka dokonce dostala naši rodinu do tisku. Žofka je notorický útěkář. Naposled si to namířila přes balkóny k sousedům do vedlejšího domu. Usídlila se v bubnu cizí pračky a málem přivodila kolaps paní domu, která se chystala vyprat rodině prádlo. Do akce nastoupila policie za asistence hasičů a povolaného experta na hady. Dům vypadal jako při zatýkání Krejčíře. Chyběla tu jen UNRA. Expert určil druh hada, a Žofka putovala za doprovodu policejní eskorty na nejbližší služebnu policie. Synáček vyfasoval deset tisíc pokutu. Článek o záchranné akci přinesla MF Dnes. Konečně byla naše rodina slavná. Přihodit se to mě, tak ještě zaplatil pobyt v nemocnici. Měl kliku, že paní byla silnější nátura než já.

Gekoni se stali také slavnými, ale jen proto, že druhé dítě chtělo ušetřit za krmivo. Krmí je cvrčky a ty choval ve staré lednici na balkoně bytu. Nějak se stalo, že někdo (na vině byla pochopitelně jeho žena) lednici nedovřel a všechno žrádlo pro gekony uteklo. Stížnosti obyvatel nebraly konce, jejich hlasité noční cvrkání rozhodně nezaručilo klidný spánek pracujících. Kolik stála deratizace domu, jsem se pro jistotu neptala. Přeci jenom jsem ještě z těch matek, které pro pár dobře mířených výchovných facek nechodily daleko, a výčitky svědomí už neměly vůbec.

„Kolik vlastně máme psů?“ Ptám se u snídaně svého muže. Protože ještě donedávna jsem se domnívala, že jen tři. Ale ať počítám, jak počítám, pořád končím u počtu čtyři. Čtvrtým psem je sousedova Miminka. Tak pitomá nejsem, to ještě poznám.
„No víš, Jindřich je ve špitále a Miminka ví, že ji Krista nemá ráda.“ Snaží se mi vysvětlit, jak jsme přišli k dalšímu psovi. „Tak než se vrátí, slíbil jsem mu, že bude u nás.“

Od toho dne se modlím za uzdravení našeho souseda, protože čtyři psi je i na mě, altruistu a milovníka zvířat poněkud mnoho. Už jsem oželela skutečnost, že si nikdy nebudu moci koupit psa, který by se líbil mně. Že vždy tu budu mít psy, které někdo přivázal ke stromu v parku, opustil jako nevhodný Vánoční dárek, nebo zesnul strýc a zanechal po sobě psa, který je sice milý, ale musela jsem se naučit německým povelům. Žil v Rakousku a Dilli českým povelům nerozumí. Trochu jsem si rozšířila obzory a smečka se stala mezinárodní směskou.

Můj muž je poměrně mlčenlivý člověk (pokud nemá v sobě aspoň dvě piva). Jen má potřebu podělit se každé ráno o obsah novinových článků. Nic nepomáhá moje: „Už jsem to četla.“ Je mi to přečteno znova a dodán patřičný komentář. Názor máme obyčejně stejný. Jak praví české přísloví: „Když sedlák se selkou dvacet let spí, tak jedné mysli jsou.“ No a tam, kde spolu dva souhlasí, je diskuze zbytečná.

Do toho ovšem pořvává Artur, náš ukecaný žako. Tady, se při jeho pořízení asi stala chyba. U nich nejde poznat, ani pro zkušeného chovatele, zda je to sameček nebo samička. Takže i když to měl být můj kamarád, za partnera si vybral mého muže. Toho miluje, mě rve kusy masa z těla. Podle doktora na papoušky jsme asi koupili samičku a ta si vybírá partnera na celý život. Dle mého je tu ovšem i druhá možnost, protože se nechová jako něžná samička, ale jako kormorán, že je gey. Tichá rána se u nás nekonají. Žárlící Artur se snaží přeřvat svého „partnera“, protože se právem domnívá, že politickou situaci neřeší s ním, ale se mnou.

Tak si říkám, že kdyby Bůh chtěl, abych žila spokojeně a v klidu, tak ze mě udělá čokla v naší rodině, nebo Arturku. Celý den bych se jen válela, nebo seděla na bidle, vodili by mě na procházky do velkého parku, u kterého bydlíme. Nebo bych trávila u TV spokojené večery na rameni svého partnera a pokaždé, když bych zařvala: „Pusůůů!!!“ Tak bych ji dostala. Teď se mi ho podaří maximálně na 1. máje dotáhnout pod hrušeň na zahradě (obyčejně není rozkvetlá) a pusu si vynutit. Zato vím, jak líbá Vánoční kapr.