Útěk

Prodírám se křovím, hustým a trnitým,
však krvácející rány již dávno necítím,
jak vyplašená laň utíkám temným lesem
a neustále přes rameno ohlížím se s děsem.

Jako štvaná zvěř prchám před tím neštěstím,
před citem co přináší jen smutek s bolestí,
jež zatíná do srdce své dlouhé ostré drápy,
rozdírá je, trhá a duši krutě trápí.

Já utíkám před láskou, o kterou jsem nežádala,
ona si přesto moje srdce vyhledala,
namířila na něj svůj dlouhý ostrý šíp,
nedbá na mé prosby: "Bez tebe je mi líp."

Běžím jako o život, cítím její horký dech,
nesmím se zastavit, není čas na oddech,
už nechci vězněm být, nechci znovu upadnout
do jejích nelítostných železných pout.