Paranoia

Je to tak, někdo mě pronásleduje. Už od toho kdy jsem vyšla z té kavárny u zlaté uličky. Myslela jsem, že je to jen někdo kdo jde stejnou cestou, ale on za mnou kráčí už dobrou půl hodinu. Ano, je to tak, pronásleduje mě! Ale co teď?
Myšlenky se mi hlavou honili rychleji než kdy před tím. Mám začít utíkat?.. Ne, tím si nepomůžu, poznal by že jsem si ho všimla a určitě nejsem rychlejší než on. Spíš bych měla jít do nějakého domu, nebo se prostě zašít někde v budově... Musím to vmyslet! Co budu dělat?
Pomalu se mě zmocňovala panika... Kvůli strachu jsem nedokázala nic vymyslet. Šla jsem úzkými uličkami pořád dál, bylo kolem půl dvanácté a já jsem se už chtěla vrátit domů. Jenomže, co kdyby na mě pak čekal celou noc, před mím domem. Bála jsem se. Co budu dělat?! Co jen budu dělat?! Panika ve mě pomalu stoupala. Zatím jsem šla pořád dál. Nechtěla jsem se otáčet aby si nevšiml že o něm vím, ale každý jeho krok co se rozléhal po prázdné ulici, mě ještě víc utvrdil v tom že je tam, že je za mnou a že mě pronásleduje. Už to mám! Musím se dostat někam mezi lidi, pak budu v bezpečí!... Ale kde? Za chvíli je půlnoc, turisti nechodí, živo je jen v centru města, tam než se dostanu bude po mě!
S každým dalším zamítnutým plánem jsem se bála víc a víc a panika ve mě pořád stoupala.
Musím jít někam do vnitř, do kavárny nebo baru. Přemýšlej! Přemýšlej! Kde tady něco takového je!... Napadlo mě jich spoustu, ale buď byli moc daleko nebo by teď už měli zavřeno.
Už vím, konečně! Ta malá noční kavárnička bude má záchrana! Zrychlila jsem v kroku a nemohla jsem se dočkat až budu zase v bezpečí.
Šla jsem a jak jsem se blížila, byla jsem v klidu čím dál víc. Doufala jsem, skoro jsem si byla jistá, že mě ta kavárnička zachrání.
Zbývalo mi jen pár kroků do mého cíle a najednou slyším jak se ten kdo za mnou celou dobu jde rozběhl. Úlekem jsem rychle zaběhla do vnitř kavárničky, ale ten člověk za mnou nešel. Dveře kavárny prostě minul a nic. Ze zvědavosti jsem se podívala ven skrz veliké okno kavárny, ale neviděla jsem ho. Šla jsem tedy a podívala se ven ze dveří, viděla jsem toho muže, stál tam s nějakou ženou, vypadala smutně. Podávala mu spící dítě, on si ho vzal a dal mu pusu na čelo. Usmál se na ženu a ona na něj. V tu chvíli jsem si všimla, že pod dlouhým černým kabátem má maskáčové kalhoty...
A v tu chvíli mi to došlo. Ach bože! Jsem tak paranoidní! Je to muž co se vrací z vojny. Jen byla veliká náhoda že šel úplně stejnou cestou. Kdybych se bývala rozhodla pro možnost jít domů, šel by jinudy.
Sebrala jsem se tedy a šla jsem směrem domů. Po chvíli chůze jsem si všimla že za mnou někdo jde... To ne! Určitě mě pronásleduje!