Požírač srdcí

„Kdopak jsi?“
„Já? No, myslím, že by bylo lepší, kdybych ti to raději neprozradil.“
…
Své jméno ti nakonec nikdy neřekl. Už tohle tě mělo varovat, takhle se chovají jenom zavržení, stvůry, démoni, a požírači srdcí – takhle tajnůstkářky.
Hloupí démoni a ještě hloupější požírači srdcí, jsou zrádní, nebezpeční, a ještě nikdy nepřinesli nikomu nic doopravdy dobrého. Pamatuješ si, že jsi s sebou i polekaně trhla, tenkrát, když ti tak odvětil prvně.
Už tehdy jsi tušila, že to nebude zrovna nejlepší znamení… ale vlastně ti to bylo stejně i tak trochu jedno.
Bylas osamělá, a osamělí lidé rádi riskují, jenom, aby si mohli hrát na to, že mají nějakou naději… vlastně jsi to světlo potřebovala, skoro až zoufale.
Chodil za tebou často, tajně, vždycky po setmění, aby si nikdo nevšiml, a pletl ti hlavu řečmi plnými těch nejkrásnějších slůvek.
I když jsi odolávala dlouho, touha zpřetrhala pouta tvé plachosti… a tím byl tvůj osud zpečetěn.
Tak oni totiž vlastně loví – na lásku. Žádný z nich si nemůže vzít nic, co mu není, byť i nevědomky, dobrovolně dáno.
„Přál bych si, aby mi mohlo patřit tvoje srdce,“ zmínil se potom jednou, něžně, jakoby mimoděk.“
„Už je přece tvoje,“ odpověděla jsi, zamilovaná, a přesně právě jsi dělat neměla.
„Vážně? Děkuji,“ věnoval ti jeden z těch svých sladkých úsměvů, když ti vrážel ruku do hrudi, a z té ti ho pak vyrval, za tepla, ještě tlukoucí… a ty jsi neměla už slov.
A tak jsi bez srdce.
Takovým, jako ty, říkají prázdnoduší. Jen těla bez srdcí, emocí a snů, odsouzená k bloudění bez cest i bez cíle.
Měla jsi to vzdát.
Ne každá žena, které někdo sebere srdce, aby je vzápětí odsoudil ke zkáze, se ale vzdává… napřed jsi téměř zanikla, tedy tvá osobnost, jenže pak tě přemohl vztek, tedy vlastně spíš to, co bys snad vztekem nazvala, kdybys to mohla ještě rozlišovat.
Bylo to tvoje nitro, tvá láska a tvoje emoce! Ano, možná jsi mu je dala, to mu ale ještě nedává právo zahrávat si s ním, jako s potravou.
Křičela jsi jako harpie, jež pozbyla křídla, a proklínala ho, i s tím jménem, co ti neprozradil. Ne, není síly mocnější zhrzené ženy.
Hledala jsi ho… a pak jsi objevila tu starou babičku. Vlastně to byla taková ochechule v černém, tvářící se spíš, jako polednice… a nebo půlnočnice?... než jako babička.
„Já vím, koho hledáš, vím, co ti vzal, i jak to získat, pokud máš tedy odvahu,“ pravila tím svým, skřehotavým hlasem, jež by tě ještě do nedávna jistě roztřásl: „Je ve své dimenzi, ve středu svého labyrintu. Každý požírač srdcí má svoji dimenzi, v ní labyrint, a uprostřed něho kamenný oltář. Přesně tam, s půlnocí, za úplňku, pozře tvoje srdce. Musíš tam být dřív, než to udělá, projdi labyrint, podívej se mu do tváře, použij jeho jméno, a přinuť ho, ať je vrátí, zpět tvé hrudi.“
„Ale já neznám jeho jméno, ani nevím, jak je dostanu do jeho dimenze,“ pohlo se v tobě něco, co bys dřív nazvala beznaděj.“
Ta zvláštní baba měla ale i zvláštní čarodějnou moc, prostě se tě dotkla, a najednou jsi byla někde v pustině, u vchodu do obrovitého bludiště.
„Nechtěl, abys ho znala, ale dotkl se tvého srdce, takže tu moc, poznat jeho jméno, máš,“ doznívá hlas té staré ženy ve vichru, převracejícím duny šedočerného písku pustiny: „A pospěš si, úplněk je už za dva dny. Zpozdíš-li se, snad, pak už ti pomoci vážně nebude.“
Zvláštní žena. Možná nebyla tak zlá.
Něco ti říká, že je jeho matka… jenže, kdyby to tak bylo, proč by ti takto pomohla?
Brzy už ovšem nabýváš o míře její pomoci pochyby.
Jeho labyrint, to je, krom pouště, kamení, dlouhé, ostré trní, a také bažiny, kde život zaniká rychleji, než by čekal. S každým krokem z tebe vyprchává síla… s každým krokem je tvoje vůle slabší a slabější.
Brzy si uvědomíš, že to tu z tebe strhalo už všechno oblečení, z šatů si ukusovaly trny a hroty kamenů, boty zůstaly někde v močále… a stejnými způsoby labyrint ukusuje i z tvého těla – polámaná, potrhaná, krvácející a zraněná – ze všeho, co z tebe ještě zbylo… je to tu přesně takové, jako zdejší majitel.
A ty máš pocit, že to brzy vzdáš. Tolik falešných pastí, falešných cest a slepých uliček…
…už jsi zaujala pozornost zdejších havranů – mrchožroutů, jediného, co je tady živé.
Slétli se kolem tebe, na zdi bludiště a torza mrtvých stromů. Smějí se, a hlasitě sázejí, kolikrát, že to ještě zaškobrtneš, než to zcela vzdáš. Plánují, jak se nasytí, jak se budou rvát o tvoje maso, až tě to místo zabije.
Už teď koštují krev, co tu za sebou necháváš v celých kalužích, tvářící se u toho, jako zkušení degustátoři.
Vybízejí tě k další sebedestrukci, k dalším marným pokusům - ti pokřivení tvorové plní zlomyslné krvežíznivosti… ale ty se je snažíš stejně ignorovat.
Co je bolest těla proti ztrátě srdce.
A navíc, po hodinách a hodinách beznadějné chůze už jsi konečně téměř u cíle.
Cítíš to, střed labyrintu je blízko.
Když se před tebou ten prostor rozevře, všichni ti smutně černí práci jen znechuceně zakrákají, a většina se vzdálí.
Možná je pro ně tahle část jeho světa nebezpečnější. I kdyby to však byla pravda, ty musíš přece právě tam.
Nadechneš se a vstoupíš…
…A pak ho uvidíš, sedícího na kamenném oltáři, v ruce tvoje srdce, a smutně si je prohlíží. Vypadá bídně… takhle si ho určitě nepamatuješ.
„Ach, tak jsi sem přeci došla,“ pronese vyčerpaně, a zvedne těžce hlavu, aby ti věnoval chabý, polámaný úsměv: „Věděl jsem, že ty to dokážeš. Jsi jiná, víš to?“
„Nedokázala bych, kdyby mi nepomohla ta žena,“ osvětlíš mu trochu vyčítavě… alespoň myslíš, že se takhle vyčítá - pamatuješ si to jen matně.
„Žena?“ zašeptá zaraženě.
„Tvá matka,“ dodáváš.
„Á, jistě, kdo jiný. Musí mě vážně nenávidět,“ pokusí se znovu pousmát, a ty si uvědomíš, že musí mít neskutečně velké bolesti: „Přišla jsi mě zabít?“
Zavrtíš hlavou: „Zabít ne, ty víš, proč jsem přišla…“ a pak dodáváš: „Nemyslím, že tě tvá matka nenávidí, matky nemají ve zvyku nenávidět svoje potomky… ať už jim provádějí cokoliv.“
„Jenže nenávidí, stanou-li se z jejich dětí zrůdy… nenávidí, až je to nutí nenávidět samy sebe,“ zahledí se už zase zamyšleně na srdce, které svírá v dlaních.
Pravda, brzy bude půlnoc… ale nemyslíš si, že by ho právě tohle trápilo.
„Stejně si nemyslím, že tě nenávidí,“ uděláš k němu krok, a on s sebou trhne.
„Řekni mi své jméno,“podíváš se mu do očí.
Polkne.
„Tvé jméno,“ zopakuješ jemně. Nemusíš na něj tlačit… víš, že nemusíš, je svázaný pravidly svého druhu.
„Mé jméno… mé jméno je Aredinous Teradan Salkus Friae,“ vzdychne neochotně, a najednou vypadá ještě zranitelnější.
„Krásné jméno. A teď mi vrať moje srdce, Aredinousi Teradane Salkusi Friae,“ šeptáš tak mírně, jak to jen dokážeš.
Kývne, a byť velmi bolestně, vrátí ten tlukoucí sval přesně na jeho místo: „Teď bys měla být spokojená,“ zavrávorá, a znovu se posadí na kamenný kvádr, představující obětiště.
Pokrčíš rameny.
„A co teď bude s tebou?“
„To ji neřekla?“ povytáhne obočí. Ve skutečnosti ale příliš překvapeně nevypadá: „Nemám co jíst, takže teď zemřu. Tvé srdce bylo mou poslední možností.“
„To je mi líto,“ pronášíš upřímně, a v očích se ti zaleskne soucit.
„Nemusí,“ pokusí se tě vzít za ruku, což mu ty ale nedovolíš: „Žil jsem hodně dlouho.“
A pak se zarazí: „Musíš mě teď taky nenávidět.“
Neubráníš se úsměvu, když jen tak zavrtíš hlavou: „Vlastně ani ne, to se stává, když jsou dva lovcem a kořistí. Vlastně to byla spíš moje chyba, měla jsem být tou opatrnější… takoví, jako ty, jenom tiší hlad.“
Upírá na tebe skelný pohled: „Já… a co teď budeš dělat?“
„Nemám tušení, někam prostě půjdu, ještě nevím kam.“
Chápe to, zjevně ti to i přeje, a pak, příč všemu očekávatelnému se zeptá: „Můžu jít s tebou?“
Vyjeveně na něj zamrkáš: „Cože?“
Znejistí, a napůl se před tebou přikrčí: „Dovolíš, abych tě mohl následovat? Už mi nezbývá stejně moc času, a… to ti taky neřekla? Podaří-li se někomu vyslovit mé jméno, připoutá mě k sobě… patří ti má láska.“
„Být spoután jménem není opravdovou láskou,“ oponuješ mu.
„Možná, ale je jediným citem, kterého je můj druh schopen,“ pokusí se tě znovu dotknout trochu zoufale.
Opět mu to ale znemožníš.
„Prosím,“ zasténá, a ty máš chuť zapomenout na to všechno, čím sis kvůli němu prošla, koneckonců, vždyťs ho milovala.
Mužům by se však nemělo tak lehce odpouštět.
„Už bych měla jít,“ vzpomeneš si ve snaze působit trochu ledabyle.
Zklamaně vzdychne, ale nebrání ti v tom.
Opravdu se změnil.
Ty ale přece také, nebo snad ne?
Otočíš se a odcházíš… vážně mu to děláš.
Po pár krocích se ale zastavuješ: „Jestli chceš, tak se mnou klidně pojď.“ … ne, pořád jsi stejná měkota… a se srdcem i pořád stejně osamělá. Dokonce uvažuješ, že by jsi se s ním mohla přeci rozdělit… koneckonců do půlnoci zbývá pořád ještě téměř minuta.
Jakpak by se ti žilo jen s polovinou srdce?
Citlivko!