Po hlemýždí stopě

hlemýždí stopa na oprýskané zídce

vede k beznaději



oči v malém okně na oko se smějí

ale vím

že až přejdu o blok dál

vrátí se k upřímnému smutku



zaváhám na minutku

jestli mám sílu k návratu

jestli mám právo

hrát si na tátu



chodím tu každé ráno

od chvíle

kdy hubené nožky vybíhaly z trenýrek

dosud

kdy už jsou uschovány do kamaší



chodím tu každé ráno

tak váhání je

čím dál snazší



tady

uprostřed života

nepostihla mě lhostejnost

ani slepota



možná jen otupělost

po probrání z šoku



neumím velet si do útoku

jsem více pěšák

nežli generál



mnohokrát jsem si v duchu přál

aby ty oči z holobytu

mohly se smáčet v opravdové vaně

a čistým pohledem

se pak už jenom smály



ale vím

že bych přivítal skoro stejně

kdyby se stěhovaly



někam

kudy denně nechodím