Poslední píseň

Ocel oblohy se střetla s čistotou sněhu. Stál, svírajíc v rukou malý uzlík, zíral na kostelík plný zpěvů. Nechtěl je poslouchat, a přeci se mu zařezávaly do hlavy jako ostré nože.
Nestál o jejich krutého Boha! O všechno už ho připravili! Jejich nemoci, kulky u Wounded Knee. Nezbylo nic. Jen zlomená hrdost zotročeného orla s rozdrcenými křídly.
Ale on má ještě zobák a pařáty! On není otrok! On je Lakota! Je válečník, lovec! Ne rolník na kousku země, která bývala jeho silnou matkou, ale zbylo z ní ubohé neplodné torzo. Nemohli mu vzít svobodu! Volbu!
Rozbalil uzlík. Halena s výšivkou, bohatý náhrdelník, nůž v korálky zdobeném pouzdře. Prsty přejel po peru bojovníka. Je čas na boj! Na píseň smrti! Dnes je dobré zemřít!

„Hej, co tam děláš?! Měls bejt na mši! A co to máš na sobě?!“
Pomalu vzhlédl. Vítr vehnal do kamenné tváře havraní vlasy. Píseň odumřela v hrdle, v očích plál podivný zoufalý lesk. Bleskově vytáhl nůž.
Práskl jediný výstřel. Padl k vysokým naleštěným botám, pohlédl do bílé tváře nad sebou a jeho ústa se roztáhla v úsměvu. S posledním dechem odešla i tichá slova.
„Nikdy mě nezlomíš!“

2. 1. 1891, indiánská rezervace Pine Ridge, Jižní Dakota, USA

Ilustrace: http://www.matove.estranky.cz/fotoalbum/moje-dilna/ilustrace/ost
atni/tvar-001.-.html