svíce

Svíce

Jak svíce kostelní dohořívá na oltáři
život můj stejný je, vepsaný už v tváři.
Ať kdekoli na světě, na horách či na moři
každému svíce jednou dohoří.

Když podzim života ozve se bílými vlásky
a na tváři už počítáme vrásky
vzpomínky vrací se na lásky dávné
a srdce zas buší, po lásce prahne

Kdo pro lásku žil, nikdy nebyl na dně
ať štěstím žil, ať za ní klopýtal marně.
Vzpomíná, kdy cesta je vystlaná kvítím
i na dny chmurné, kdy slunce vždy nesvítí.

Prskne-li svíce, často každého leká
až svíce zhasne, co stane se, co tam ho čeká
Nic, bez času, bez světla, jak píše Mácha v Máji
či Bible jak tvrdí, peklo nebo Bůh v ráji

Když svíce zhasne, dým stoupá ještě chvíli
vítr jej rozvane, a pak už jsme jen byli.
pak člověk, - a často už to nebývá
ve vzpomínkách na milé ještě ožívá.