Pochodeň

„Svůj osud držíš pevně
ve vlastních rukou
jenom ty sám...“

Z těchto slov
sálá teplo pravdy,
jako z oné Pochodně,
o které vyprávěla
řada zkazek a pověstí.

„Nic se nepodobá
tomu pocitu,
když ji uchopíš
pevně v dlani...“

Samozřejmě,
nejedna dětská knížka
znázorňovala Pochodeň,
ale v tomto životě,
ji nikdo v dlaních
skutečně neměl.

Před narozením Krista
naopak putovala
světem vládců
jako relikvie;
z rukou těch,
kteří byli
varováni
a zvědavost
byla silnější,
z těchto rukou kajícníků
tekla hříšná krev;
kdo na ni sáhl,
byť jediným prstem…

V příbězích dobro
zvítězí nad zlem,
ale kdo chce porazit
zlo, když je jím realita sama?

„Pochodeň uzdravovala dotekem…“

Pustil jsem ji z hlavy,
byla stejně nepoužitelná
jako já, když jsem se vracíval
z hospody nad ránem domů.

„…ale její krása a účel se dá posuzovat i jinak“.

Oplácela mi pohled;
v životě před
narozením Nazareta;
zachránila mi život,
když jsem tou pochodní
zažeh(na)l strach,
dokonale ho spálil.

Což bylo nekřesťanské,
kdyby to slovo tehdy
někdo vůbec znal,
ale já se nebál
své víry jít dál…

„...a i proti vůli bohů,
se držet nohama
pevně při zemi…“

…zkoušet nové věci
a nezakoušet strach.

Nikdo přece netouží brzy k Výšinám…

Tam, odkud není návratu k bytí,
a kde Moraniny kostnaté ruce
nalévají věčné víno Blouznění.

Kdy člověk pozná smrt...osobně?


Když jej chce opít životodárnou krví?!


Pochodeň je příliš krátká, na to,
aby znala otázky příliš dlouhé
existence života samotného;
ale v mnohých ohledech
jsou zde krátcí
i ti největší
odborníci…


Naše planeta je jen pouhý kamínek ve vesmíru,
a my jsme příliš malí - ale ne zase tolik,
protože láska mezi námi se vyrovná překlenutí
nekonečných tratí
absolutna.