Když se v kostele svítí

řítím se po zádech

o vlásek míjím špičku kostela

v němž mi kdysi říkali

co se má a nemá


provaz jsem dávno pustil

dlaně už nepálí

když prolétám trávníkem do nitra země

k rozžhavenému jádru

jež se sykotem vysvléká mě do naha

a jako s kusem hadru

smýkne mnou do kráteru sopky


jsem zase tady!

zkouším prokřičet popílkovou mlhovinu

když krauluji lávou lidem blíž


pot v tváři není na obtíž

a v normálu se zdá i rychlý tep a spalující dech


už pomalu se snáším po zádech

a mimoděk si všímám

že se svítí v kostele


vždycky jsi říkala

že se ti moc líbí

ten pěkný výhled

který máme


z postele