hory sklání oči

.

Když se hory sklání
a svět přede z příze len

možná jsi jen zdání
a na rtech mne šimrá lehký sen

jen trochu snít
jen trochu být tvou aurou políben

když noc hravá
s oponou zatáhne nebe
a dá ti spát

po tolika hvězdách
bliká má zpráva
že své dlaně chci ti dát

v mořích stébel
co do lásky šeptají svůj květ

tam dalek jsem zlobě
a z nářků
by mohlo nejedno srdce ochořet

máš sklony brát mne pod proud vánku
svých snů

já však vyplavu vždy
jako knoflíky hvězdářů
krajinou přílivu

lhostejný je stav těl
a srdce možno schovat
- zamrazit

i jazyk už dávno na slova osiřel
jen duši nutno kovat
a pak v chladné vodě zakalit

na stříbrem tkané noci
co zasnila se v herbářích

možná měla tvá líc pocit
že zachytla se mi na tváři

když se hory sklání
a přesýpají jako duny
ve vyšší svět

dostáváme svá dobro vzdání
tak krásné je přivonět

.