Židle z proutí

Sedím si pohodlně na proutěné židli,
na stolku ratanovém mám sklenku Baileys,
a vedle sklenky mám knihu s poezií,
a vedle té knihy mám drahý doutník.

Tak si sedím a chvílemi čtu básně,
z úst vypouštím doutníkový dým,
líně se koukám a je mi krásně,
likér na jazyku něžně poválím.

Kol proutěné židle korzují davy lidí,
a já mdle pozoruji pěkná lýtka žen,
že nad věcí jsem, to všichni vidí,
v krásy toho života jsem celý ponořen.

Někdy se ptám, kdy skončí tohle blaho?
Možná už zítra a možná, že za dvacet let,
možná mi tahle židle z proutí přijde hodně draho,
a možná, že dál mě bude patřit tenhle svět.

Třeba ještě dlouho budu hledět na pěkná lýtka,
jež patří ženám, co se kolem prochází,
možná budu žebrákem - třeba už zítra,
možná, že už za hodinu budu v nesnázích...