Láska na podpatku

Ta dívka stála na refýži,
podzim už šrouby utahoval,
bylo cítit, že už se zima blíží-
nebylo kam se před ní schovat.

Byla tak nalehko a tak sama,
že jsem pozdravil a sako nabídnul-
s díky se do něj zachumlala
a já ucítil vůni jasmínu.

Vzal jsem jí potom na skleničku
a ona nechala ujet tucet tramvají-
měla dvě vlnky na svetříčku,
já jsem se díval potají.

Pak jsme šli ke mě domů,
mohutnou, vzrostlou alejí-
pod klenbou starých stromů,
jsme oba krásně mlčeli.

V tichu toho stromoví,
zvuk jediný ke mě pronik-
to vysoké podpatky klapaly,
jako když se mnou kráčí bujný koník.

Doma jsem nalil sladký likér
a náhodou se jí dotknul těla,
a pak vášně příval na mě přišel-
jak vločka roztála duše osamělá.

Najednou jsme proti sobě stáli,
jak v okamžiku zrození-
stejně jak tenkrát, oba nazí,
jen boty jí zůstaly a krásně slušely.

A pak byla mostem krásně klenutým,
mostem mezi jsoucností a snem-
já nevěděl, kde jsem a kým-
byla mostem s jediným obloukem.

Byla žhavá, jak oblouk Křižíkovy lampy
a já poznal, že jsem našel lásku,
která, co dám, mi vrátí-
překrásnou lásku, lásku na podpatku.