Pocity

Žárlivost, vztek, ukřivděnost, nicotnost,
všechna ta slova maj zvláštní podobnost,
co na to říkáš zvědavý čtenáři,
mně pouze ztékají slzy po tváři.

Mé srdce proklál šíp žárlivosti,
teď trpně prožívám pocit nicotnosti,
ona je nejschopnější a já jsem nula,
navždycky všude budu ta druhá.

Vždyť já se snažím, dělám co mohu,
věnuju se kdejakému jeho slohu,
pak přijde ona, on ji požádá
a najednou je to z toho čirá estráda.

Prý bude velmi rád, když mu pomůže,
nekoupí jí potom za to taky růže?
Mě totiž dlouho žádné nedal,
to však je zdá se zřejmě egal.

Já nejsem podstatná, já jsem samozřejmost,
to mám za všechnu tu podlejzavost, ubohou věrnost,
a teď tu sedím a jsem nahraná,
on někde v koutě tiše nadává.

Že jsem zas smutná, že jsem se naštvala,
že jsem ho vlastně do háje poslala,
ale já za to nemůžu, já to tak nechtěla,
tím výrokem vrazil mi kudlu do těla.

Co říkám do těla, rovnou do srdce,
duch můj tak skonal hanebně usmrcen,
volám mu, volám, nebere to,
je to jak popíjet amaretto.

Ta sladkohořká jeho příchuť,
sebou nese tíhu hříchu,
a já zoufalství teď propadám,
když volám, marně volám dál.