V osamělém tichu

V osamělém tichu,
jen hukot vlastních myšlenek,
má sladko-hořkou příchuť
osud smutných milenek.

Prach usedavě padá
a nikdo ho nestírá,
každá chvíle drahá,
kdy on zrovna nevnímá.

Každá další otázka
jen pohřbívá konverzaci,
úsměv pouhá přetvářka
význam věty nevyvrací.

Marně ve svém nitru
hledám někde chybu
mám neblahý pocit,
nevidím však vinu.

Ani vlastně nevím,
zda jsem něco provedla
jen tu smutně sedím,
nočním splínem posedlá.

Skoro se bojím rozbřesku,
co přinese zítřejší ráno,
další černou grotesku,
s nadpisem Nevídáno!