Stalker

sliny jako kšandy

natažené k asfaltu

a stopa po nich slizká

až za nejbližší roh



jsem neznaboh

ale přesto šeptám tichou modlitbu

ke dveřím

k nimž lesklá dráha míří



ta upocená tvář se nikdy nezapýří

studem

a nebo přinejmenším rozpaky



proč taky?



zrcadlo strachy

(aby ho zase nerozbil)

dělá co může

a vybarvuje nemocnou tvář do růžova

žluč sladí cukrkandlem

a zaobluje slova



já já já

(to není ozvěna)

tak ozývá se ze všech koutů

i když do obliby

jeden chybí



právě v něm sedí

(jako na potvoru)

vyvolená



slepota

hluch

a zatemnělá mysl

snad postihly ji

když ho odmítá



vítr burácí

řeky se vylévají z koryta

sebevíc hněvu nemůže být dost



na uraženou ješitnost