Sněženky prý nevoní

plížím se pomalu vysokou trávou
a hledám místo
kam chodí srnky pít

nechci se v rose utopit
a tak ji sbírám opatrně
kapku po kapce
svými ústy

pomáhám sněženkám zpod ledové krusty
a opájím se překvapením
(myslel jsem si vždy
že nevoní)

to už jsem ale na koni
a chvíli tryskem
chvíli cvalem
a občas jen
co noha nohu mine
projíždím cesty
které pokaždé jsou jiné

na čisté obloze
ohňostroj blesků
vzedmuté vlny
z hladkých hladin jezer
a tiché řeky
jež se náhle řítí
do bezedných kráterů
v nezkrotných vodopádech

hrozící bezvědomí
a potom spásný nádech

ležím v louce znovu zarosené
v koutku úst frajerskou sedmikrásku
nad hlavou po bouři zas čistou oblohu
levou ruku mám v záplavě čtyřlístků
a pravou
pod tvou hlavou