K výročí

Když moje poezie je tak skvělá
a Ty ji máš tak rád,
dovoluji si býti smělá
a opět Ti další báseň psát.

Slunce za obzor se už zvedá
a den už šel dávno spát,
jen měsíční luna bledá,
na cestu do tmy svítí nám.

Na cestu plnou strastí,
již jdem svým životem,
opojeni slastí,
se tím vším prokopem.

Však 17 měsíců už spolu bojujem,
lásku si přitom stále slibujem,
Kdo však to ale ještě počítá,
nějaká čísla se nás netýká.

Na počty tu vlastně vůbec nehrajem,
matika to je umění vrtkavé,
umění milovat jest pravá věda,
někdy nám dává zabrat až běda.

Není však lásky bez malých šarvátek,
tak jak to vídáme ze všech těch pohádek,
kdy princ a princezna nejsou svoji,
dokud se mezi nimi něco nepřihodí.

Náš příběh sám se tomu podobá,
svedla nás do kupy čirá náhoda,
dodnes jsem šťastná, že se to stalo,
neprožili jsme toho zase tak málo.

Vzpomínky překrásné hřejí mě u srdce,
dokonce stále i více než po roce,
pořád jsem s Tebou stále a všude,
tak už to zkrátka navždycky bude.

S pocitem štěstí teď odcházím spát,
blažená, že mě máš stále rád.
Ze smí se mi o Tobě každou noc zdát,
žes učinil do mého života vpád.

Jsem zkrátka šťastná, že Tě mám,
jen Tobě se celou svou mocí vzdám,
jen Tebe chci dál vroucně milovat
s Tebou se hádat a opět smiřovat.