Dar, který je prokletím

Špička mého jazyka
propátrává ústa
kamenné dívky,
kterou stihl trest
za to, že mě políbila;
mne - mladého čaroděje.

Nestaví se na odpor,
má vskutku tvrdou
povahu; její ruce
obepínají mé paže,
s děsem si uvědomuji,
že se líbám s kusem kamene...

...poté, co mi rozvázala
oči, zakryté šátkem,
oči, které hypnotizují
jako psychiatrova slova,
až je to zatracená nuda,
zkamení tělo i city,
tak jako to uměla
moje prateta z pátého kolene,
která mi vždy půjčovala hady,
ale i luk s šípy, když jsem
byl na dlouhém lovu.

Její dar nechat zkamenět
člověka jsem podědil
právě od ní...

...moje prateta byla Medúza,
někdy strašná zmije
z její hlavy
mi propátrávala kalhoty,
když prateta prala;
často jsem měl
zmiji na krku,
učila mě rozumět
hadí řeči
a ovládat
jedová kouzla.

Z naší rodiny
umím nechat zkamenět
lidské tělo i city
jenom já a moje pratetička,
každopádně bych
si teď raději přál,
aby zkamenělo srdce mně samotnému.

Bolí mě, když vidím ten zoufalý
pohled dívky, které jsem
zastavil život
natvrdo - je jenom kámen
a já nechci dál ničit
své smutné city.

Je mi to líto,
ale musím
náš vztah rozbít
tvrdým kladivem
s majzlíkem
nebo se zblázním...

...ta tíha Tvých paží
zraňuje moji podstatu duše.

A je mi vážně jedno
jestli mi někdo
taky rozbije obličej,
i když já to ucítím,
ovšem Ty se nebudeš
moci bránit mému počínání...

Je to prokletí
být čarodějem;
už nikdy se nechci
dívat do očí žádné dívce,
žádného chudáka
nechci zbavit života.

Raději slepým mužem
bez takového
hrůzného daru...


Můj dar je prokletím,
bohužel,
hlavně pro druhé.