Bloudění a zapomínání ...

*



Tak jsem bloudil
Od ničeho k ničemu
Od všeho ke všemu
Převracel hodinu v děravých prstech
Života a bytí
Odhodlaný ke všemu
Co by mě mohlo přiblížit
Na dosah tvých pohledů
Na dosah otevřené dlaně
Na tvůj nádech a výdech
Stále čekat na tě
V sloupoví Myronova divadla
Až někde z povzdálí
Se začne přibližovat
Tvá milovaná hlava
S úsměvem té nejpravější Desdemony
Uběhnou dny a hodiny
A ty stejně nezjevíš se
Protože tvůj mlčící obličej
Neoživím slovy ani polibky
Potulného herce
Který zmámený touhou po tvé lásce
Zavrhl sebe i nebe
Pro tvůj jediný polibek
Pro úsměv co zastavil by svět
Rafie kostelních hodin
Bijících tak hluše v kostelním tichu
Kdy stíny a tma se slévaly
Do obrazů jež vychladaly
Tím ohněm spalující touhy
V níž žáden čas nepřipadá dlouhý
A ústa ženy zaslepeně mlčí
Tím poznáním sebe sama
Kdy hladina průzračné vody
Přetéká spojené nádoby
Těl co se milují
Do studených propastí otevřených hrobů
Pro slova znějící do hluchoty
Kamenného srdce
Vybroušeného karneolu
Dnešní nezapomenutelné noci ...



**



Čekal jsem tě
Na rozhraní života a smrti
Kdy dlouhodobé bdění mě do sebe stahovalo
Jako tunové závaží
Každého našeho hříchu
Odpočítávaného na počítadle dějin
Ve městě vroubeném temnotou
A květy strmých bodláků
U náspů železničních tratí
V podloubí zaplivaných uliček
V půlnoci tak chladné
Až ocel sebevraha se rděla
Vypůjčeným pomněnkovým studem
Všech očí upírajících se k nebi
K zázraku světla a tmy
Kdy černé díry zrazují naše životy
Svým zvratným pohybem
Naprotiv času a Boží bezčasovosti
Ve tmě temnoucí v prachu zapomínaného pekla
V plamenech spalujících
Každou tvou stopu
Vzdalující se do nekonečnosti
Prostoru a lásky ...



***



Zapomínal jsem s důvěrou
Starých rezavějících kotevních lan
A opuštěných ostrovů na odvrácené straně oceánů
Zapomínal jsem ...
Na doteky úplňkového léta
Na vůni potočních blatouchů
Na trávu dráždící tvá bílá stehna
Na splav ... hru rukou v proudu dění
Na všechno jsem zapomínal
Se stařeckou uvzatostí slov
A pozapomínaných skutků
V mlčení tak prázdných hodin
Kdy jsem pohledy rozděloval
Zemi a nebe horizontem černých větví
Květů stojících ve vázách
Anonymních obývákových stolů
V sídlištích která mě míjela
Jako přejezd zrychlených vlaků
Z Přerova do Katovic
Se schýlenou hlavou slabého starce
Jsem se díval do hlubiny očí temné smrti
Co přecházela po známých ulicích mého města
Jen s jediným důvodem a vášní
Aby mě konečně
Dostala ...



***