ÚBYTĚ

Láska na dálku vždy tak trochu
trpí na úbytě,
vzdálená láska je jak opuštěné dítě,
co ztratilo rodiče, jenž měly k němu klíče,
ku komnatě návštěv, k cestám na procházku.
K dennímu povídání, ke všemu co dělá
živou lásku. . .
Vzdálenost měří mírou darů,
co mu tu druhý pro srdce zanechal.
A tak jen vrší dluh na dluhy,
směnku na směnku,
sama je doma, sama venku,
a sama touží, sama vzpomíná.
Namísto koupele brodí se jen louží,
co propadla jí od slz k zemi od klína.
Nezoufá, doufá v zázraky,
protože ví, že slunce je,
existuje, schováno je jen za mraky,
a tak ji drží při životě jen ta její víra,
co srdce pro druhého nezavírá,
který dlí tam někde bez dosahu v dálce.
Je sama sebou obklíčena,
srdce uzavřené v dlahu.
Věří, že přijde den rozuzlení,
že stane se co dosud nebylo a není,
protože každá láska volí stezky divné,
tak spletité, tak často srdceryvné,
co z ostnů růží jsou, z bodláčí a hloží.
At' kamkoli však vedou,vždy jsou to cesty Boží.


17.09.12


Sbírka : Básně z nemocnice


ORINOKO


Na břehu řeky Orinoka
rozkročil se do široka
jeden starej Indián,
kterej tu byl kmenem dán,
aby tady ryby lovil,
on však neměl, co by hodil
do tý řeky široký
ani sítě či udici s broky,
s háčkem na konci vlasce,
jeho kmenu, když je v masce,
při oslavách, při tanci,
neměl ani jednu šanci,
že by něco ulovil,
tak se rači utopil,
v tom širokym Orinoku,
tuze on byl ještě mladej,
jak starej byl, zkus a hádej
nebylo mu stopět roků,
jako jeho náčelníku,
co jej poslal na tuto řeku,
aby pro ně chytal ryby.
Kdyby měl síť – jó kdyby !




File : limericks