Až jednou...

až jednou doženu svůj stín
podám mu ruku za to
že mi byl jediný po celý život nablízku
pak
prokousnu slupku zralých jeřabin
a nektar nechám po hrudi si volně stékat
nato
seběhnou se jistě mravenci
a já se budu snažit je nepolekat
proto
v klidu si lehnu do trávy
a poprosím ji
ať vypráví šelestem stébel ve větru
o všem
co za zelena viděla
a kolikrát se za nás styděla
tak
že jsme ji rázem uslyšeli růst
jak spěchala se schovat do bezpečí sena

moje hlava obrazy je obklopena
v ponuré místnosti
plné pavučin

ležím nehnutě
a těsně pode mnou
můj stín