Březový háj

V březový háj mě vyhnal snad,
smutek mé duše a srdce chlad.
Zde ležela země mých dětských snů
a naděje pila chuť nocí a dnů.

Zastavím se a zasním chvíli,
zpět je tu palouk, kde tančily víly.
A starý buk mocný strážce lesa,
klenul své větve nad nebesa.

Stébla trávy hladila nožky bosé,
jas křišťálů zrcadlil se v ranní rose.
A stromy mi šeptaly tajemství žití,
když do vlasů pletla jsem si luční kvítí.

Už nevidím obrysy velkoměsta,
ani kde dnes vede prašná cesta.
Nejsou tu zčernalé březové pařezy,
jen háj mladých stromů a keříky na mezi.

Zamžikám krátce a protřu si oči,
větrné víry se dál bouří a točí.
Dnes šedé je nebe a mraky se valí
na své líné pouti až k obzoru v dáli.

Však místo kapek k zemi prýští
mé slzy co modlitba za dny příští.
Ohlédnu se naposled a odejdu tiše
a lituji krutost nás lidí ve své pýše.