Střípky okamžiků

Nelze celý svět prosít jedním sítem,
nelze vzácným snům udělat klec krytem.
Nech mě tady stát samu na chodníku,
ač vyvstává ti v mysli tisíc otazníků.

V svět se rozletím, není proč se skrývat,
chci se na všechno dosti vynadívat.
Pestrost života budu konečně teď vnímat,
na velké nehledět, jen detailů si všímat.

Snad mě čekají krušné roky dlouhé,
chci jen maličkost, drobné přání pouhé:
Nech mě prosím být, i když budu trpět s křikem.
Chci si totiž žít - sama každým okamžikem.

Jestli vrátím se z cest mých jednou domů,
jistě nebudou znít famfáry slávy k tomu.
A až mě překvapíš jednou u mých dveří,
bude večer, však dnes se nezešeří.

Možná posedím, zastavím se chvíli,
řekneš, že bys chtěl žít to, co jsme si snili.
Já se měkce zasměji, mávnu rukou pouze.
Žádný lásky žár, povzdechnu si dlouze.

Tvé sny nejsou mé, příliš dlouho čekáš,
nechci víc tě znát, ty se mě teď lekáš.
Už tehdy před lety jsi mi býval cizí
a nyní konečně i to poslední snad zmizí.