zas někdy příště

největší chuť k psaní jsem měl, když sem psát nemohl.
pokaždé když jsem šel po ulici, jel metrem nebo autobusem, byl v práci, neměl u sebe papír a pero.. tak to na mě přišlo a přehrával jsem si jak píšu. jenže pak jsem přišel do bytu a blackout. šílená propast mezi myslí a tím, co má být vyřčeno. ježiš to zní hrozně, ale už je minuta po desáté, tak mi ta kráva spolubydlící mláti na dveře ať jsem zticha. a vůbec netuší, že já jsem potichu už skoro dva měsíce. a pak ve tvorbě jsem mrtev už dýl než by bylo i na nečinného spisovatele kterého nikdo nezdá, zdrávo.

to ťukání do kláves mě uplně ničí. několikrát jsem přemýšlel, jestli nepotřebuju psací stroj. na počítači je až mnoho rozptylovacích prostředků. ale psací stroj to není jen tak. kde nějaký sehnat. a když už bych za něho zaplatil a pořídil si ho. kde mám záruku, že ho budu použivat. že neskočí jako nechtěné dítě trčet v rohu místnosti. takový psací stroj je závazek, který je potřeba hýčkat, udržovat, vychovávat. nevím jestli na něco takového mám. ležím v posteli a žeru pistácie až mi takové ty seschlé části padají na břicho. jako nedokončené myšlenky, co se ztráci v mysli. seschlé. mrtvé.

poslední dobou jsem až moc intenzivně myslel na smrt a na sebevraždu. všechno kolem mého předčasného skonu mi přišlo naprosto absurdní. vždyď ani nemám pro koho zemřít. ta myšlenka trhala na kusy. ale taky uklidňovala >

.
..
.........
pokračování příště