DŮM NA SKÁLE

Uměla všechno. . . šít a vařit,
povídat si, mlčet, malovat
a nenosila masky, uměla se tvářit.
Co já jsem uměl ? Žalovat. . .

Propadal jsem se jen do černých smutků
do strží zoufalství, do zármutků
a marně se ptal sebe : Proč ?
Proč život s ní je jak kolotoč ?

Já se ti přiznám. Já to tušil.
Nikdy bych tvé srdce nerozbušil
a tebe nemohl bych nikdy mít,
kdybych já nevěděl, jak mám žít. . .

Odpusť mi, děvče, ty mé zmatky,
já nechtěl tě jen do památky
a vlastnit tě – kdo vlastní vzduch ?
Bůh ať mi svědkem – a Svatý Duch ?

( Odpusť mi, Bože, že volám svědka ! )

Já nechci začít od prostředka
a nechci končit, nechci začít,
kdybych já nevěděk, jak teď žít.
Já měl ji vždycky – a nechtěl mít.

Rozumíš, lásko, básni nevyřčené ?
Co vidí muž v té své ženě
a proč mu ona pomáhá?
Proč on ji někdy namáhá ?