Nesmrtelnost andělů

A oni mé jméno volají.
Za hlavu věci zlé
házím a zapomínám,
na kažou dojde.

Ze sklerotických smyček
skládá se můj život,
jak japonské kamikaze,
jsem padající pilot.

Zem se blíží nebezpečně,
řehtám se já šíleně,
strasti v prachu ticha mizí
na starcově koleně.

Světlo lampy vrátí mě
střízlivého zpátky pod zem
do hnusu té temné chodby,
cítím vlhnout saka lem.

Sbírám se jak šachy po hře
plné trapných pastí,
šlapu dehet po podlaze,
co si cestu klestí.

Koukám halou dookola,
otevírám dvěře, brány
s přivřenýma očima,
nacházím tam démony.

Vábí mě, já mezi nimi
hledám svého vraha,
říkají, že silná je,
však marná slabá snaha.

Prásknu a nic nezbyde,
rozsypal jsem střepiny,
zbývají jen jediné,
černé, avšak nevinné.

Vleču se ku portálu,
čekám, až mi sekerou
litou z písků věčnosti
kati hlavu rozetnou.

Klika chladí,
chci tam jít?
Nitro svoje ztyřelé
oddaně jít políbit?

Cukám, nechám promluvit
duchy v mysli věčné.
Praví, že se naleznu
leda v zbrani sečné.

Vprostřed roury cihlové
mezi krysy kanální
pronáším svou repliku
z konečného jednání.

Břitva s krví podřadných
vyzývá mé zápěstí,
šel bych v cestu dlážděnou
neštěstím a neřestí.

Pln vroucího nadšení
páchám vraždu krutou,
zem se zdvihla, udeřila
moji lebku dutou.

Vzhlížím k nebi podzemí
trhanému v kusy zlata,
páranému tupou kosou
sloužící co osplata.

Do kaluže hluboké
bílé tělo sesouvám,
počkat, něco nesedí,
na smrt marně vzpomínám.

Jaké je to zapomenout?
neumřít si potají?
Zvláštní, to mi nevěříš.
A oni mé jméno volají.