MORFOGENNÍ POLE

z pera obyčejné ženy
» autorka: Levandule
Zřejmě vzniklo dávno před touto planetou… před sluncem… před duhou…

Vzpomínám na svoji dvouletou dcerku, na její „posím, posím“ (prosím, prosím), „ano, maminko!“… Byl to můj osobní zázrak, štěstí na zlatém obláčku… to říkalo mé srdce. A rozum do krásných buclatých tváří a ruček vkládal první informace, příkazy, hranice cesty. Brzy jsem v každé ruce držela dlaň nejhezčích dětí na světě – dcery a syna. Od prvních doteků, přes chodník plný broučků a tříkolek, až po pubertu se segedínským gulášem emocí, lží, lásek… a následně první krůčky dospělosti na vysokých podpatcích, školách, sebevědomí… Jsou to osobní ostrůvky předávání informací, zkušeností, příkladů… Ne všechno člověk stihne správně říct, urovnat… i narovnat po předcích. Vždyť každá máma se snaží dítěti předat vše dobré ze své rodiny a překonat chyby genetiky. Časem si člověk všímá, jak některé rysy povahy a nadání přeskočily generace…

Žijeme mnoho světů – školní, pracovní, kamarádský, milostný, rodinný a svůj soukromý svět uvnitř v sobě, kdy ty ostatní světy splétáme v jednu teplou a hřejivou šálu tak, jak nám to vyhovuje.

Časem se ve všech světech nějak vyvíjíme. Něco si přineseme z předaných zkušeností, něco z knih a něčím jen tak intuitivně přispějeme jakoby samy ze sebe. Až z filmů, televizních zpráv, cizích příběhů… zjišťujeme, že tohle napadlo někoho na druhém konci světa, že tamto umí i soused, a my to netušili… Pak přichází krásný pocit sounáležitosti a nehrané vzájemnosti.

Morfogenní pole – pojem spojený s opicemi na dvou březích jedné řeky … moře. Šikovná opice poprvé oloupala banán, pár dalších to okoukalo, a nadvědomím se přeneslo na druhý břeh k opicím, o jejichž existenci tato skupina opic nic netušila.

Dívám se na svět plný složitých divadelních scén – od obyčejné sousedské nepřejícnosti, až po náboženský mariáš a politickou přestřelku. Neumím zasáhnout, pomoci, ovlivnit… Vadí mi zdražování, nezaměstnanost, malé a velké války všeho a všech. Vadí mi chyby vlastních dětí, moje… snažím se o analýzu, zlepšení, přiznání, odpuštění… nekonečná cesta, kterou nevzdávám.

Miluji romantické filmy, které rozpouští v duši stres a strach, které hojí příběhy jiných vlastní jizvy a rozžínají touhy, sny a lásku. Je dobře, že existují tvůrci něčeho tak pozitivního.

Miluji svoji bandu koček a psí sedmikrásku, která se ke mně tulí a vrní mi na břichu, sotva dosednu v obýváku na gauč. Mám ráda všechny květiny, trávy… prostě přírodu, před její dokonalostí se skláním v úctě a pokoře – pocity, na které nikdy nechci zapomenout. Zpočátku to byly zvláštní rozseté miniostrůvky mého nového bydliště, které jsem hlazením, zaléváním a dobrým slovem sjednotila v duhu domova. U lidí to však takhle jednoduché není…

Miluji děti, které dnes již zakládají své vlastní rodiny a čtyři světy, ve kterých budují nové hranice budoucnosti, poučeni mými chybami a bohatí vlastní invencí, kterou získali možná právě z protějšího břehu. I originál je násobkem společné krásy a myšlení.

Miluji muže, který sjednotil mužský a ženský svět sám v sobě – jako písnička jednotlivé noty a písmenka barevných emocí. Naučil mě myslet pozitivně i v nejtěžších životních krizích. V plamenu svíčky a sklence vína jsou všechny naše rozhovory večerním studiem prožitého dne. Náš vztah je souhra dvou břehů jedné životní řeky. I když její hladina často vypadá klidně, je také plná vírů a smetí, které musíme řešit, čistit. Ale nikdy nezapomínáme na slunce nad hlavou a lásku v nás.

Pavel dnes zpívá s kapelou, a já mám večer sama pro sebe. Sobota, která není ničím výjimečná. Vstávali jsme v poledne – Pavel má za sebou neprospanou noc, zřejmě podvědomí trápí starosti kolem nejmladší dcery. Já naopak spala dobře – možná ze současné radosti, že jsem po 22 letech již tři týdny bez bolesti svalů a kloubů. Stáří je blbost. Vždycky je příčina, jen ji najít…

Hladím ho po noze. Budíček nerad přijímá, tak mu říkám, ať se svobodně rozhodne, jestli chce ještě spát, že mi to nevadí, jen – v kolik Tě mám vzbudit? Jeho paže mě přitisknou jako osobního plyšáka – a po krásném milování nám kolem 13h začíná den – obědem, kafíčkem, povídáním a úkoly v domácnosti.

Syn přichází z práce a proklouzává naším odpolednem tiše do svého pokoje k počítačové hře, ze které jej občas vyruším se žádostí o pomoc. „Můžeš jít pomoct Pavlovi vyložit a naložit auto? Odjíždí hrát s kapelou“. „Proč mi to neřekne sám?“ Protože chce, abyste si už všímali sami…“ Další výchovná lekce dospělého človíčka – kdy jich už nebude třeba? Někdy si připadám jako koordinátorka na letišti, kde každé letadlo míří jinam. Ale od toho jsem matka a žena.

Blíží se půlnoc. Čekám na Tebe spokojená z vypraného prádla, rychlého vaření, úklidu domácnosti, hlazení zvířat, myšlenek na náš život, shlédnutím krásného filmu, pozorování barev a vůní domova (i když za oknem je šedivý deštivý den a dospělý syn usnul), vypitého čaje a kávy , snězených buchet od maminky…

Blíží se půlnoc. A já tu hodinu přemýšlím a píšu… ale jak vypsat všechny ty zkušenosti z doteků, úsměvů a dobrých slov… kterými se snažím šperkovat život nejen sobě. Ale hlavně sobě. Protože vždycky musíme začít u sebe. Pak si všimne třeba soused… a třeba i někdo z vedlejší vesnice. Probudíme vzájemně své ostrovy, bude míň falše, hamižnosti, a nemocí. Věřím v sílu dobra.

Zítra zase koupíme banány. A já je budu dál loupat… aby morfogenní pole bylo silnější…

Sobota 9.3.2013
Tipů: 9
» 18.03.13
» komentářů: 1
» čteno: 1333(22)
» posláno: 0


» 24.03.2013 - 22:31
Nemáš tady žádné komentáře, protože...
...není co dodat :-)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Zázrak z nebytí | Následující: Bezmoc
« jméno
« heslo
» Registrace
» Zapomenuté heslo?
nováčci
intuista
narozeniny
Gándhí [8]


© 2011 - 2024 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.