Příští stanice...

ztemnělý labyrint
vměstnaný rychlostí do podivné šmouhy
svazuje oči apatií

jak já to vlastně žiji?
umožňuje mu nuda zamyšlení
z nějž vytrhne ho na chvilku
jen barevný svět stanic

všechno je stejně na nic
sleduje v zrcátku spěchající babku
jíž k vrcholnému štěstí stačí
že jí neujede

motor si monotónně přede
rušený jen pokyny dispečera
znějící jako z jiné planety

byl na ní také před léty
díval se do slunce
déšť nechal stékat po tvářích
a ožíval
když den umřel
aby uvolnil místo žhavé noci

jak asi bolí smrt bez pomoci?
vzpomněl si na chvíli
v níž nechal denní světlo
skonat napořád

namísto slunce jízdní řád

pár kapek dešťových mu už léta
za límec nezateklo

ukončete nástup a výstup
příští stanice
Peklo