Vzkaz

Ještě nikdy nezažila, že by na Dušičky sněžilo. Brala to jako jakýsi zvrácený žert toho tam nahoře, kterým chtěl dát najevo, že se celý její svět převrátil vzhůru nohama.
Přidřepla si k zemi a na náhrobek položila svíčku. Chlad jí zalézal pod kůži a zkřehlými prsty skoro nemohla hýbat, ale ignorovala to. Jako by tělo patřilo někomu jinému a tohle šlo zcela mimo ji. Možná už není schopna žádného citu. Je jen prázdná skořápka stereotypně vykonávající úkoly a fungující jako robot. Protože nevěří, že její život by ještě někdy mohl mít smysl.
Zadívala se na jeho fotku. Ten uličnický úsměv a jiskra v oku. Vždy se hloupým frázím z románů smála, ale teď pochopila, co znamená ,bodalo ji u srdce tisíc nožů´.
„Chybíš mi,“ napsala do tenké vrstvy sněhu pokrývající žulovou desku, pod kterou navěky odpočíval.
Zavřela oči a nechala slzy volně kanout.
Z bolestivého víru vzpomínek ji vytrhl až náhlý závan studeného větru. Svíčka na náhrobku se zatřepotala.
Otevřela oči a pohledem zabloudila ke svému nápisu.
Který zmizel.
„Ty mně taky,“ stálo tam místo něj.